Životy těch druhých

V posledních letech se mnou nenáviděná německá kinematografie mohutně zmáhá a každý rok vyprodukuje nějaký skutečně kvalitní snímek. Životy těch druhých jsou takovým snímkem a to především díky tématu, které zpracovávají. Hned úvodní scéna kdy se teorie výslechu "rozvračeče státu" prostříhává na skutečný výslech je skvělá. Právě ve scénách kdy se dozvídáme jak Stasi pracovala a jaké metody využívala je snímek nejsilnější. Bohužel tvůrci od tohoto relativně rychle opustí a najedou na střih klasického dramatu a až ke konci se navrací do těch správných kolejí, ve kterých bychom chtěli mít celý snímek. Velký problém jsem měl s postavou Gerda Wieslera. Ulrich Mühe ji sice zahrál velmi dobře, ale nějak jsem ze snímku nepochopil proč se začne chovat tak jak se od počátku odposlechu chová a jaké pohnutky ho k tomu vedou. Proč se z dokonale necitelného stroje na vyslýchání stane "dobrý člověk"? Z přesvědčení a uvědomění si, z lásky či jen z důvodu, že prostě má tu moc? Nečíst oficiální materiál distributora, tak se to ani nedozvím (a to dle mého ještě to co tvrdí distributor vůbec ve snímku není přítomno). Přes výše zmíněné chyby jde o snímek, který stojí za to vidět. Ač komorní, tak není nudný a je velmi dobře zahraný od všech zúčastněných. K tomu velmi vydařená hudba a kamera, která vše zabírá s vybledlými a studenými tóny barev což skvěle pomáhá dotvořit atmosféru. Ve výsledku jde o skoro klasický odposlouchávací thiller zasazený do zajímavého prostředí. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že kdyby tvůrci vydrželi celou stopáž na vlně nasazené na začátku, tak by se dostavil mnohem lepší výsledek. Přesto ani takto nejde o žádné zklamání, ba naopak. (20.01.2007)

Florian Henckel von Donnersmarck, muž, kterému bylo v době pádu Berlínské zdi pouhých 16 let, ale přesto dokázal natočit jeden z nejlepších snímků o praktikách a všudypřítomné podezřívavosti tehdejší vlády. Ačkoliv jsem se narodil ve stejný rok, kdy se u nás konala Sametová revoluce, tak jsem zarytě přesvědčen, že takhle to tenkrát opravdu probíhalo a jedním dechem dodávám, že se mi z toho zvedal při sledování tohoto filmu žaludek!! Opravdu nechápu jak někdo může volit komunisty a říkat, že tenkrát jsme měli vše, co jsme k životu potřebovali, ale tito lidé asi nepotřebují k životu to základní - lidskou svobodu, svobodu pojevu, říct si v hospodě nahlas, že tahle vláda nestojí ani za zlámanou grešli, že tenhle politik by měl složit funkci či jakýkoliv vtip týkající se režimu, politiky apod. Jelikož jsem tu dobu nezažil, tak nevím jak to probíhalo, ale už jen při představě "Drž hubu a krok" mne polývá studený pot. Další před kým smekám je Ulrich Mühe. Jeho výkon, který podal v roli Wielesra, je fascinující, i když za celý film prakticky nezmění mimiku, tak z jeho tváře vyčtete ony pocity, které prožívá. S čistým svědomím a zcela poprávu mohu říci, že se jedná o jeden z nejlepších evropských snímků posledních let a Oscar je udělen naprosto poprávu....... (03.11.2008)

Muselo to být nadpozemsky krásné, když se odposloucháváním cizích rozhovorů chránil socialismus před vnějším i vnitřním nepřítelem státu. Ale kpt. Weisler si jednou dovolil zapochybovat o svém poslání a zapřemýšlet o tom, v jaké formě to, co mu pošeptaly štěnice do ouška, zanést na řádně očíslovaný list papíru. Většina podobných "vyrovnání se s minulostí" má v sobě asi tolik pravdy, jako já zlata v srdci, ale tohle se mimořádně povedlo. Byl jsem ušetřen tradičního ohlupujícího škatulkování, tedy komunista = svině a disident = ztělesnění ctnosti, a místo toho mi byl naservírován vynikající příběh o lidskosti. Pokud si však někdo myslí, že praktiky použité v tomto snímku se dnes běžně nepoužívají, tak mu poníženě gratuluji k jeho naivitě. (31.01.2012)

Štve mě, že jsem nepostřehl moment, kdy začaly sympatie hlavního hrdiny ke sledovaným. Přišlo mi, že byl v jeden moment kompletně oddán státu a najednou jim pomáhal. Tato změna chování mi přišla hodně zkratkovitá. Jinak se mi to ale líbilo. Ulrich Mühe to zahrál skvěle a hnědé NDR je vykresleno jako skutečně odpudivá totalitní země. Nejlepší scéna byla rozhodně ta, jak si to profíci ze Stasi nakráčeli do bytu sledovaného a s německou precizností jej napíchli. S bonbónkem na konci v podobě výhrůžky všetečné sousedce. (30.08.2015)

Navzdory srdceryvnému zakončení, které je ale tak trochu divácky podbízivé, si myslím, že nejlepší na filmu je expozice, neboť ta dokázala hned od počátku stanovit osnovy a vlastně i naplnit smysl snímku - vyobrazila tíživou atmosféru, utrpení běžných lidí a vychytralost a krutost STASI ve vší věrohodnosti i působivosti. V porovnání s tím pak ono "velké" poselství o lidství koncentrované v obratu jednoho ze stěžejních STASI agentů, vidím spíš jako krokem zpět. Není to nic, nad čím by si intelektuálové umývali ruce, ale jde spíš o to, že v konečném důsledku to vypadá, jakoby filmu "šlo jen o to jedno", neboť po ukončení expozice už se nesoustředí na nic jiného, než na hodného agenta, který přihmouří oko nad "zlobivým" umělcem... Někdo si to pak může vysvětlovat jako zdlouhavost a nudu, jiný jako nedostatečné objasnění okolností či motivace a mě od každého trochu... 7/10 (15.06.2010)