Životy těch druhých

Muselo to být nadpozemsky krásné, když se odposloucháváním cizích rozhovorů chránil socialismus před vnějším i vnitřním nepřítelem státu. Ale kpt. Weisler si jednou dovolil zapochybovat o svém poslání a zapřemýšlet o tom, v jaké formě to, co mu pošeptaly štěnice do ouška, zanést na řádně očíslovaný list papíru. Většina podobných "vyrovnání se s minulostí" má v sobě asi tolik pravdy, jako já zlata v srdci, ale tohle se mimořádně povedlo. Byl jsem ušetřen tradičního ohlupujícího škatulkování, tedy komunista = svině a disident = ztělesnění ctnosti, a místo toho mi byl naservírován vynikající příběh o lidskosti. Pokud si však někdo myslí, že praktiky použité v tomto snímku se dnes běžně nepoužívají, tak mu poníženě gratuluji k jeho naivitě. (31.01.2012)

Velký potenciál příběhu nebyl úplně využit. Především akce Mercedes a skrýš v bytě mohly divákovi pořádně zabrnkat na nervy. Bohužel nestalo se a film nenabízí skoro žádné překvapení. Kdyby první hodina byla podána pouze ze strany umělců a až poté by se ukázalo, že tajná policie zřejmě odposlouchává byt, tak by to mělo určitě větší grády. (16.11.2010)

Also, geben Sie uns den Oscar, oder was? Aniž bych chtěl nějak umenšovat kvality všech komponentů tohohle nepochybně výtečně zvládnutého filmu (navíc celovečerního režijního debutu), je to přesně tahle věta, co si v souvislosti s Životy Těch Druhých vybavím na prvním místě. To jak se Ulrich Mühe vnitřně i projevem dokonale proměňoval (jakkoliv mu to nežeru), to jak jeho život se sluchátky kontrastoval s tím "luxusem", který mu jeho práce přinášela, jak přesná byla Martina Gedeck, co za dokonalé hajzly byli všichni ti potentáti, to všechno se mi hlavou prožene vždycky až poté, co si řeknu, že tohle je sakra přesně ten typ filmu, který si říká o filmové ceny - však jich taky doma posklízel, že až hanba pluť. Lidi prostě chtějí takové nereálné hrdiny (Müheho i Kocha), a melodramatická rozuzlení s pohádkovými tečkami. Na první zhlédnutí to na mě ovšem působilo právě tak, jak podle tvůrců mělo. Míň než 80% by byla urážka, ale pro boha živého, nesrovnávejte tohleto s našimi Pouty. Je to zhruba podobné srovnání jako když si teď v Odvážných Palcích Irena Hejdová ulítla a nadnesla, že by Green Lantern mohl být podobný Pánovi Prstenů;) Tak či onak, tohle - a ne dementní rádobykomedie o Hitlerovi - měla být poslední role Ulricha Müheho, velkého to herce. (21.08.2011)

Celé desiatky minút som sa urputne bránil, pretože to bolo teatrálne, tézovité, zbytočne démonizujúce a v dialógoch otravne šuchotajúce papierom. Skrátka taký ten film "pre 20-ročných wikipédiových historikov a ľudí zo západu, ktorí netušia, o čom bol socializmus, tak im môžeme servírovať kraviny o tom, aké to bolo totálne a nekonečné peklo". Lenže potom... potom ma to pohltilo. Napriek tej divadelnosti, ktorá vydržala až do konca, to začalo byť príjemne osobné, chvíľami dokonca nadhľadové a vtipné a predovšetkým ľudské. A v závere dokonca dojímavé. Ako sa to podarilo? Bravúrna réžia, ktorá na celej čiare zvíťazila nad scenárom. (10.05.2009)

Ono mi to ze začátku nepřišlo jako nic zvláštního, obvyklý film o období normalizace. Ovšem pak se v agentovi Stasi probudila jiskřička lidskosti, film začal nabírat na obrátkách a přiznám se, že při závěrečné scéně mi tekly slzy. Je neuvěřitelné, jak skvěle dokázal Ulrich Mühe s jedním výrazem ve tváři zahrát tak dobře všechny ty pocity, které se v něm praly. A pak že v Německu neumí točit dobré filmy, tenhle si Oscara plným právem zasloužil. (31.07.2007)