Životy těch druhých

Štve mě, že jsem nepostřehl moment, kdy začaly sympatie hlavního hrdiny ke sledovaným. Přišlo mi, že byl v jeden moment kompletně oddán státu a najednou jim pomáhal. Tato změna chování mi přišla hodně zkratkovitá. Jinak se mi to ale líbilo. Ulrich Mühe to zahrál skvěle a hnědé NDR je vykresleno jako skutečně odpudivá totalitní země. Nejlepší scéna byla rozhodně ta, jak si to profíci ze Stasi nakráčeli do bytu sledovaného a s německou precizností jej napíchli. S bonbónkem na konci v podobě výhrůžky všetečné sousedce. (30.08.2015)

Tak jak válečný nadšenec obdivuje útok Panzerů, řvoucí motory Me-262 Schwalbe či plamen šlehající z rakety Topol, právě tak mi daly Životy těch druhých obdiv k dobře namazanému stroji Stasi. Tanky, stíhače a rakety slouží právě tak nedemokratickému, nelidskému režimu, a mají zabíjet, ale kdo jim upře technický um s kterými byly vytvořeny? Tento obdiv, doufám, není v rozporu s cítěním s obětmi druhé světové války a sovětského komunismu. Fungující aparát Stasi, pravidelný tikot střídajících se směn odposlouchávačů, metodiku prohledávačů, promyšlené výslechy, ve kterých vyšetřovalé vymačkávají systematicky a důkladně z lidí informace jak pastu z tuby - to mi film nabídl. Vždyť ti pánové v nádherně komisních a přísných dederáckých uniformách tak moc rozumí lidem a jak jsou cvičeni v psychologii! Pravda, moc s těmi lidmi necítí, ale to nepatří k jejich povolání... Člověk chtě nechtě musí smeknout klobouk, ale hned ho mrazí ta rutinní profesionalita a necit - člověk si chtě nechtě musí zároveň i uplivnout. SPOILER - Je jasné, že kolečko, které se náhle rozhodne neplnit svou funkci, imunitní reakce tohoto vyváženého systému bude záhy z tkáně orgánu moci vyloučeno. Stane se tak ale dříve, než kolečko dokoná svou malou revoltu nebo systém jeho vzpouru zcela odvrátí? To je, oč tu běží. A dokud běží o to, zda ano či ne, Subjektiv polyká radostně běh instituce, běh operace. Ale proč se vlastně kolečko přestalo točit v rytmu koleček ostatních? Tu dávají Životy těch druhých odpovědi, jimž tu Subjektiv nevěří, tu jen neumí ukojit jeho zvrácený smysl pro krásu. Což vysoustružená součástka mění se pod údery Brechtových veršů, klavírních kusů či slov z dětských z úst? Ještě štěstí, že hlavně ztráta iluzí o stranických špičkách daná konfrontací s realitou stojí v popředí poškození oné součástky. Ani náhlý pláč či hovor v hádankách není u muže, co celý život psal strohá a přesná hlášení, příliš přesvědčivý. Ale třebas je dán zmatením... Materiál, který se zpracovává je z jedné, té lepší poloviny, zajímavý, leč z té druhé, horší o dost méně. Jen nevím, zda se mi líbí, že polovina lepší končí pod koly Machina ex deus. Nevěděli si s ní scénáristé dále rady, že musela zemřít? Či snad zhynula proto, aby Subjektiv mohl v jejích očích zahlédnout nejasný, možná dokonce neexistující výraz: "A hele, náklaďák, teď mě přejede, konečně vysvobození, dík, bože"? KONEC SPOILERU - Kdo ví, Subjektiv si raději bude myslet, že ano a i dík tomu směle může udělit tomuto filmu slabé ****. (08.01.2010)

Navzdory srdceryvnému zakončení, které je ale tak trochu divácky podbízivé, si myslím, že nejlepší na filmu je expozice, neboť ta dokázala hned od počátku stanovit osnovy a vlastně i naplnit smysl snímku - vyobrazila tíživou atmosféru, utrpení běžných lidí a vychytralost a krutost STASI ve vší věrohodnosti i působivosti. V porovnání s tím pak ono "velké" poselství o lidství koncentrované v obratu jednoho ze stěžejních STASI agentů, vidím spíš jako krokem zpět. Není to nic, nad čím by si intelektuálové umývali ruce, ale jde spíš o to, že v konečném důsledku to vypadá, jakoby filmu "šlo jen o to jedno", neboť po ukončení expozice už se nesoustředí na nic jiného, než na hodného agenta, který přihmouří oko nad "zlobivým" umělcem... Někdo si to pak může vysvětlovat jako zdlouhavost a nudu, jiný jako nedostatečné objasnění okolností či motivace a mě od každého trochu... 7/10 (15.06.2010)

Systém promítnutý do sentimentu jednoho muže. Na každém pak záleží, nakolik dokáže sdílet jeho pocity a vlastně i soudy. V mém případě trochu chybí ono "odkud" a naopak přebývala zbytečná poslední tečka v podobě sonáty. Ale i tak je ve filmu pár skutečně uhrančivých momentů (kantýna, výslech), které dávají pocítit systém doslova na vlastní kůži. Závidím Němcům tenhle film. (14.05.2007)

Mrazivé i vtipné, všechny paradoxy šmíráckého státu, jehož obyvatelé se ve svých postojích kroutili jak na kolovrátku, se myslím filmu podařilo vystihnout přesně. Jen dvě výtky bych měl, Wieslerovy pochyby nebyly zpracovány úplně věrohodně a také konec zabředával do nudy hodně nebezpečně a když píšu konec, nemyslím tím posledních několik záběrů, ale cca skoro půlhodinu. (16.03.2007)