Most do země Terabithia

Pro snímky, které oslavují lidskou fantazii, tedy schopnost, o kterou nechci nikdy přijít, mám ohromnou slabost. A Most do země Terabithia je na představivost přímo óda. Pravdivě ukazuje, jak mocná může být, a proč by člověk nikdy neměl přestat snít, a předvádí to na sympatickém, vtipném i dojemném příběhu. Plný počet hvězd však filmu nedávám ze dvou důvodů: Tím prvním jsou digitální efekty, sice povedené (Weta je Weta), ale zcela zbytečné. Nejen, že jejich použití není moc logické (Dva lidé si tytéž neexistující věci představují úplně stejně?), ale diváka "okrádají" právě o fantazii, kterou kvůli všem těm naservírovaným digi-potvorám nemusí zapojovat. Druhým důvodem je závěr, vážně krásné vyvrcholení příběhu, v němž mi ovšem chyběla důležitá věc - aby se ti dva ještě jednou setkali nebo alespoň z dálky zahlédli. V Terabithii by to přece šlo. (09.04.2012)

Príbeh dvoch detí – chlapca zo sociálne slabšej rodiny ktorý má tri sestry a dievčaťa jedináčika ktorého rodičia sa práve prisťahovali, si za riekou neďaleko domu v lese vytvoria vlastný rozprávkový svet len vďaka svojej fantázie, kde každý deň po bežných strastiach života ako sú neprajný spolužiaci zo školy, prísny učitelia a sociálne problémy vlastných rodičov vrátane súrodencov pre ktorých ste len otravou prežívajú dobrodružstvá ako z nejakej fantasy. Kto prežil v detstve podobné problémy, toho musí tento film dojať k slzám. Dôkaz že k sfilmovaniu dobrej fantasy, nie je potrebný 150mil. rozpočet ale dobrý herci a režisér ktorí vás svojou odovzdanosťou vtiahnu do príbehu. Stačí si len otvoriť myseľ, nechať sa unášať detskou fantáziou a hneď vám ich dobrodružstvá nadväzujúce na ich každodenné problémy prídu rovnako dôležité a napínavé ako sú aj v reálnom svete ... a smutný záver na viac dodáva filmu dôležitú výpovednú hodnotu :,-) (08.02.2008)

Dětský fantasy film o fantasii, kde divní jsou divnými a zvrat není v tom, že by se divně začala chovat i většina ostatních, ale v tom, že se dva divní najdou a skamarádí. Aby si v člověku film našel svého diváka, musí být člověk pořád dítětem, které si v myšlenkách dokáže vytvořit mnohé barvité světy, pakliže takovým dítětem kdy byl. Nepodceňovala bych ani ty, kdo jsou stále ještě dětmi, ony děti jsou mnohem vnímavější a moudřejší, než jim dospělí často chtějí přiznat. Každý, kdo svým představám nepřistřihává křídla, si může vytvořit most do libovolných světů. (21.03.2017)

Pokud očekáváte, že se před Vámi po cestě přes Most do země Terabithia rozprostře vizuálně vymakaný kouzelný svět s okouzlujícími efekty a všemožnými pohádkovými bytostmi, mohli byste být velmi překvapeni a někteří možná i zklamáni. Snímek neobsahuje ani zdaleka tolik fantastický formát, jak by se mohlo dle popisu zdát. Zpracovává především význam přátelství, rodiny a hlavně nezměrnou dětskou fantazii pramenící z pocitu odlišnosti od ostatních, osamocenosti či zklamání. Jess a Leslie se brzy spřátelí a začnou spolu navštěvovat nedaleký les, kde se začnou ukrývat před svými starostmi, a s touhou objevovat věci nepoznané. Největší triková exploze Vás čeká v samotném závěru a řekla bych, že se na ni i vyplatí počkat, pokud by Vám už nějaké ty trikové excesy chyběly:) Z obsazení bych vyzdvihla půvabnou Zooey Deschanel coby slečnu učitelku, které to s kytarou a milým zpěvným hláskem nehorázně sluší či přísného Roberta Patricka v roli Jesseho otce. (13.04.2012)

Jsem celkem frustrovaná z toho, že když mluví o mracích, tak neukážou mraky, ale jenom tváře, co se na ně dívají. Ale pokud je to film o očích, které se poprvé učí DÍVAT se na svět, tak je to asi pochopitelné. A vůbec, během celého sledování jsem si připadala velmi v konfliktu sama se sebou. Vždycky jsem připravena rozdat nějakou lásku, když se jedná o seriózní film s dětmi v hlavních rolích, ale... Možná to "ale" ani nebudu umět pořádně popsat. Hlavní problém asi vidím v tom, že je to všechno příliš očividně "fingované/zinscenované/narafičené". Chování Roberta Patrika ke svému synovi v průběhu celého filmu je chladné a bolavé, ale protože film je vyprávěný očima syna a otcova perspektiva chybí, tak je jeho závěrečný charakterový twist (jakkoliv mým srdcem vítaný) neuvěřitelný a hlavně nepřipravený. Učitelka Zooey Deschanel má zase příliš málo prostoru na to, aby se mohla nějak ústrojně začlenit do života dětí. Její hudební vložky jsou nesystematicky naflákané do stopáže bez nějakého účelu a pro emocionální příběh našeho chlapečka působí asi jako puštěná televize na pozadí. Oproti tomu učitelka s hororovou pusou má ve filmu jenom dva kratičké výstupy, ale napojení na hrdinovu situaci je mnohem silnější. A poslední stěžovací položkou je samotná AnnaSophia Robb, která v mých očích tu světlou duši přehnala a vydala se až příliš blízko k hranicím nesnesitelnosti. (A bonusovým přívěškem je hudba v čele s její písní, která pro mě postrádá jakoukoliv osobitost.) A teď pozitiva, v náhodném pořadí, jak si na ně vzpomenu. Místnost natřená na zlato je nevýslovně krásná! Velmi mě potěšilo zkoumání vztahu mezi bratrem a sestrou (I když mi bylo líto, že se jí Leslie nikdy nezastala, když se k ní v její přítomnosti choval "hnusně"). V tomto směru mi potom konec (ten úplný konec, ne zvrat před posledním dějstvím) přišel přesný/dokonalý. Obryně Janice (ve škole i v lese) také zahřála mé srdce. Fakt, že jeden ze dvou autorů scénáře píše o svojí skutečné kamarádce z dětství sice neovlivňuje kvalitu filmu ani diváckého zážitku, ale dost vysvětluje sentimentální/nekritické ladění filmu jako okna do minulosti, se kterou nejde nic udělat kromě toho, že se na ni nesmí zapomenout. Tenhle naivní úhel je podpořen i tím, že režisér je debutant, který nepředkládá svůj vlastní filmový styl, ale tradičním/zaměnitelným nemastným neslaným způsobem podle scénáře komponuje fiktivní rekonstrukci silného zážitku z dětství. + Tři záběry/obrazové kompozice, které mi nejvíc utkvěly v paměti (a všechny obsahují ruce Joshe Hutchersona): 1. Jesseho ruka si bere klíče z otcovy dlaně. 2. Jesseho pěst dominuje záběru, když letí praštit šikanizéra do obličeje. 3. Jesseho ruce korunují sestřinu hlavu věnečkem z rostlin. (17.08.2015)