Ztratila se Bílá paní

Ztratila se Bílá paní je netypický československý film 30. let. Je úplně jiný než ty s Vlastou Burianem, Oldřichem Novým, Adinou Mandlovou či Natašou Gollovou. Liší se v tom, že tohle není žádná veselohra, nýbrž dobrodružný film pro celou rodinu. Tímto se mi i na rozdíl od těch desítek veseloher i líbil. Má svá vynikající místa, ale i hluchá a až strašná. Co je na tomto filmu vynikající, tak bezesporu obsazení Vlasty Hrubé do role rajcovní milfky učitelky. Ačkoliv jí bylo v době natáčení teprve 18, tak vypadala nejméně na 30 let (mimo jiné mi hodně připomíná Tatjana Young). Je veliká škoda, že se provdala v době okupace za Němce a podle mě kvůli tomu už nebyla pak do filmů obsazovaná. Úsměvnou scénou je rozboření dětsého kolotoče poměrně normální ženskou, která jej strhne svojí váhou. Co ale nechápu a doslova odsuzuji, tak ten závěrečný průvod nahatých kluků ke kameře... Že by pokus o pedofilii v československém prvorepublikovém filmu? On i zajímavý je samotný název filmu. Bílá paní rozhodně nebyla na tom ztraceném obraze, ale nějaká hraběnka v černém oblečení. Podle mě to byl klamavý název, aby přilákal více lidí do kin. Chvílemi film působí nevyrovnaně, jak distributor uvádí, ale i tak na černobílé prvorepublikové filmy je to příjemné překvapení. [85. hodnocení, 5. komentář, 52%] (19.08.2020)

Kluci, až na sympatické výjimky v sem tam některé scéně, hrají jako ti nejhorší ochotníci, zato zřetelně vyslovují každé jsem a pojď, a to i při volání na psa "Vořechu, pojď sem". Celkově je to film spíš špatný než dobrý, spíš teda dost špatný film s docela dobrými dospělými herci, docela dobrým námětem a některými podařenými motivy, zejména osudy obrazu od jeho zmizení. (21.02.2021)

Přibližně devadesát minut dlouhý snímek, u kterého jsem se po značnou část stopáže ptal, proč se vůbec nehraje. Tvůrci se učili od Ejzenštejna, akční sekvence jsou montovány tak rapidně, že si je spíš musíme představovat než je sledovat, dětští herci se na plátně chovají tak šroubovaně, že je místy těžké poznat, jestli hrají tak nepřirozeně schválně (takto ambivalentně působí především scéna na začátku, ve které kluk zaskakuje za dědečka kastelána a provádí návštěvnici po Pernštejně)... oproti tomu dospělí herci hrají skvěle, Plachtu zcela zastiňuje věčně nachmelený správce s parapletem a majitelka střelnice. Slušně rozběhnutý film sráží neskutečně natahovaný závěr, nemluvě ani o závěrečném nudistickém procesí malých kluků pochodujících rovnou do kamery. (22.02.2010)

Filmový nepodarek z dílny Miloše Wasserbauera, který tehdy působil v Brně jako operní (!) režisér, cílil na zcela jinou, v rámci tehdejších ustálených pravidel zcela atypickou skupinu diváků – na chlapce, kteří rádi prožívají dobrodružství. Příběh o záhadně zmizelém obrazu Bílé paní, v němž rezonuje mmj. osud handicapovaného outsidera, byl ovšem inscenován v chaotických, nezajímavých situacích, kterým schází energie, švih, dynamičnost. Místo toho je divákovi vnucován povětšinou křečovitý a veskrze povrchní humor (viz. postava hraná Františkem Paulem). Tento typ filmů slavil úspěchy až o nějakou tu dekádu později, především díky tvorbě Milana Vošmika, který práci s dětským hercem dovedl k dokonalosti. (17.10.2020)

Mohl bych ho hodnotit jako dětský film, snad jediný, který jsem kromě pohádek z doby 1. republiky viděl, ale ačkoliv možná jsou některé záběry skutečně ovlivněny sovětským avantgardním stylem, celkový obrázek je velmi mlhavý, chvílem jsem se nudil a v rčozhodném okamžiku, kdy zmizel obraz, jsem bohužel usnul. Práce s dětskými herci tehdy byla v plenkách, tu bych nezatracoval, naopak spíše výkony dospělých, profesionálních herců, byly velmi ubohé,, snécář byl velmi odbytý. (13.09.2020)