Režie:
Čeněk ŠléglScénář:
Antonín DrvotaKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jaroslav Marvan, Ladislav Hemmer, Jarmila Šmídová, Alena Pospíšilová, Jiřina Štěpničková, František Kreuzmann st., Alois Dvorský, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Vojta, Vladimír Salač (více)Obsahy(1)
Továrník Hložek je v neustálém sporu se synem Jiřím. Jiří chce modernizovat továrnu, otec se bojí, že nové stroje připravi dělníky o práci. Zprávy o modernizaci továrny rozdělí zaměstnance na dva nepřátelské tábory. Aby zamezil nepokojům, nabídne Hložek synovi za jeho odchod peníze z dědictví po matce. K největším odpůrcům Jiřího patří dva starši zaměstnance podniku - korespondent Málek a účetní Mazara... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Kostrou filmu je klasické téma o střetu dvou generací. Ta starší by nejraději fungovala podle starých a dobře zajetých pořádků a ta mladá by nejradši všechno zmodernizovala. Proto mezi nimi dochází ke zmatkům a nepochopení. Z toho se dalo vytřískat mnohem víc. Ještě, že tu byl pan Málek a pan Mazara. ()
Jde o jeden ze dvou scénářů Antonína Drvoty. Krize i další vlna průmyslové revoluce už běžela i napříč naší republikou a i o tom je celý snímek. Samozřejmě, že hlavní inspirací byly nejspíš myšlenky Tomáše Bati. Míchá se tu starý svět reprezentovaný továrníkem Hložkem a nový, který zastupuje jeho syn. Zajímavé je, že soudce zde tvoří sám režisér a to ještě ani zdaleka nemohl vědět, že se za pár let ocitne sám na druhé straně. Skvěle zahrála i Jiřina Štěpničková. ()
Komedie i povedené drámo, ve kterém je naplno využit silný dramatický potenciál (pohledy) opět vynikající Jiřinky Štěpničkové, která zde tyto dva žánry skvěle kombinuje a společně s dětskými herci drží, jinak dosti naivní a předvídatelný, film nad vodou, jinak stačí jedno zhlédnutí, myslím si i pro fajnšmekry. ()
Výborná poetická a místy i dojemná komedie ze života jednoho táty (J. Marvan) a jeho syna (L. Hemmer), kteří měli, jak už to tak u rozdílných generacích bývá, zcela odlišné názory v tomto případě na vedení podniku v podobě továrny na výrobu skla. Skvělí herci, parádní scénář, za mě tedy bez váhání plný počet bodů. ()
Teď zas my je jeden z mnoha velmi dlouho chybějících filmů v koláži domácí produkce 30. let. Jeho absencí jsme přišli o několik věcí, o rozkošně civilní Jiřinu Štěpničkovou, která v této době hrála zejména své velké vážné úlohy v Lidech pod horami a v Božích mlýnech, jejichž vážnost posilovala německými verzemi pro možnost širší exploitace. Po boku Ladislava Hemmera se ale stala ideální milenkou tehdejší současnosti, která je ochotna pro vyšší cit obětovat vše - navzdory proklamovanému pokroku, který by mohl nabádat v solitérní sobecký úspěch. Hemmer si tu plnými doušky užívá výjimečně velké role, která se stala zadostiučiněním po všech těch pikantních či humorných epizodkách. Téma je skvělé, zpracování též, leč co oceňuji zdaleka nejvíce, je vizionářský přesah. Film nekončí obligátním smířením starého a nového, Šlégl tu v samém závěru přechází do vize budoucnosti, která je skutečně zlatá a po právu zasloužená. Kéž by takových teček mohlo být nabízeno více. Leč ve své době Vlajka hrozila, že námět Vojtěcha Beneše není přijatelný a Čeněk Šlégl měl problém... ()
Galerie (40)
Photo © Sun
Zajímavosti (3)
- Filmovanie prebiehalo na Sázave. (dyfur)
- Píseň „Do světa se rozletím“, kterou zpívá Ing. Jiří Hložek (Ladislav Hemmer), syn majitele sklárny, nazpíval Ladislav Hemmer sám. Hudbu k písni zkomponoval Jiří Srnka a text písně naspal Čeněk Šlégl. (sator)
- Točilo se v autentickém prostředí areálu sklářské huti František, kterou nechal postavit v roce 1882 Josef Kavalier. Později se zde nacházelo Centrum sklářského umění. Areál sídlil na adrese Na Kácku 218 v městě Sázavě. (sator)
Reklama