Černá kniha

Silný příběh jedné židovské Mata Hari, jež vám představí jeden z nejpalčivějších momentů Holandské historie. Příběh je možná zbytečně komplikovaný a zdlouhavý, ale film ke konci nabere takový grády, že jsem šel do kolen. Carice van Houten je výborná a svou už tak dost zajímavou postavu ještě obdařila o sex-appeal, který by jí zaviděla i Stoneová z obou Základních instinktů dohromady. Paul Verhoeven opět dokázal jak velký mistr to je a protentokrát se obešel i bez velkých šokantních scén. Většina filmů o druhé svět. válce je poněkud na jedno brdo a osobně mě často nudí, u tohohle mistrovského díla jsem se nenudil ani minutu. (15.11.2008)

Mrazivě surová výpověď o tom, že žid nemusí být vždy hodný a nacista odporaná svině. Ženy v odboji se nejednou dostaly nepříteli až na tělo, aby mohly působit tam, kam se vojsko nedostalo. Podobná témata se objevují i v dalších dílech (Smrt si říká Engelchen, Hlava v oblacích). Zde je však osud krásné židovky, která se vydala za nepřítelskou linii přebarvená za blondýnku, dotažený do konce. Je vidět, jak malo stačí, aby se ti, co měli navrch dostali úplně naspod. Nepřítel může být přítel a z těch nejbližších se mohou vyklubat zrádci. Nezapomenutelný zážitek. Zajímavé komentáře: Sarkastic (15.04.2014)

Absolútna pecka exportných parametrov, navonok vyzerajúca ako ordinárny - preplácaný blockbuster, vo vnútri prefíkaná a rozkoš privádzajúca filmárčina. Verhoeven je extra trieda, dať dohromady takmer 2,5 hod. nádielku - zjednocujúcu zžieravú vážnosť s estrádnou zhýralosťou i stoickú nonšalantnosť so strhujúcou dynamickosťou, ktorá ani kapku nenudí a predovšetkým nepôsobí kŕčovitým dojmom, to sakra smrdí nejakým podfukom. Nie, nie je to podvrh. To iba Paul nadzmyslovo režíruje a ilustruje, že nie každá retrospektíva svinstiev 2. sv vojny musí byť "prechlastaná pragmatistickou pálenkou", tj. byť stále dookola uniformne prísnou = poučnou, resp. pálivou očistou/ujmou. Prečo by aj mala, keď sa dá sem-tam spojiť príjemné s užitočným, čož v podaní P.V. znamená ponechanie si závažnosti cez emocionálnu nepodliezavosť a pridanie dôvtipnej ironizácie cez hyperbolizáciu niektorých charakterov. V napínavom a zamotanom dianí, kde ani jedna divácka hypotéza neni úplne istá sa naskytuje hneď zopár famóznych protikladov z perspektívy postáv. Filantropický, vysoko postavený nácek Ludwig Müntze (Sebastian Koch) nerešpektujúci rozkazy ríšskeho vládcu, potichu túžiaci po prevrate, láske, odpútaní - kráľovské klišé a popredný člen židovského odboja Hans Akkermans (Thom Hoffman) spočiatku obetavý geroj, neskôr zhnité jablko - zložka gestapáckeho prospechárstva snáď nemohla byť zahrnutá priliehavejšie. Ďalej tu máme pôvabnú Rachel Stein/Ellis de Vries (Carice van Houten) - akokeby alternujúcu Gretu Garbo - čo by nútene skazenú krásku/bývalú speváčku, ktorá sa dobrovoľne vydáva za odplatou, za oslobodením - priťažlivo pudové a noblesné herectvo a hnusného zákeráka Günthera Frankena (Waldemar Kobus), ktorý je tu vlastne tým najväčším stelesnením nezastaviteľného zla - jeho úkladná povaha plná vychcanosti krížená s "čtvrníčkovským" švitorením ma zráža do kolien. Jak vyhľadávané paradoxy. A keď už som pri tom komparovaní tak mi nedá nespomenúť ešte jeden postreh. "Black Book" má okrem priznaných režisérskych zvyklostí ako explicitnosť/referenčnosť/žánrová mnohotvárnosť, aj nemálo zhodných črtov s "Hanebnými parchantmi" a to ma nesmierne obšťastňuje. Obdobné rysy v podobe židovského komanda, sadistických a pritom karikatúrnych pohlavárov SS (Franken vs. Landa), značnej fascinácie B-čkovou produkciou. Mimo to sa jedná o jeden z najlepších počinov P.V. a to bez akéhokoľvek preháňania - výprava s echt her. výkonmi, našlapaná fabula v prepychovej audio-vizuálnej róbe a vynaliezavá ruka Paula Verhoevena. Entertainment, vplyv, inakosť. Koniec vychvalovacej deskripcie, začiatok hlasitého aplauzu. (10.12.2011)

Mně se to líbilo velmi. Je pravda, že to příliš originální není, ale ve chvíli, kdy jsem Zwartboek sledoval, jsem přesně nějakou rutinní a napínavou záležitost potřeboval. Absence originality ale vlastně není úplně férovým vyjádřením. Zwartboek je totiž jeden z mála filmů z prostředí Druhé světové, ve kterém je velmi ostrá a neztmavená barva ( říkám tomu vybledlá barevnost), což je jev, který se ve snímcích podobného typu objevuje snad stoprocentně. Asi prkotina, ale pro mě důležitá. A několik velmi silných scén rozhodně najdete. Verhoeven je prostě klasa. A hudba...ta byla v jeho filmech vždycky špičková a po smrti mágů Goldsmithe a Poledourise si možná našel zase někoho, kdo za to bude stát. (29.03.2007)

Pokud je pro tolik fanoušků PV dokladem jeho mistrovství Černá kniha, tak pro mě je to zrovna film, který se mi z nechuti ani nechtělo dokoukat, jak trapně na efekt a melodramaticky jsou ty scény budované - jako by PV nějak nezaznamenal posledních 60-70 let vývoje vyprávění filmových příběhů a jel pořád podle té počáteční naivity a jednoduché opájivosti samotnou filmovostí, hraností, strojeností, a tak scénář pracuje podle měřítek a očekávání, za nichž se promítal třeba KingKong a bylo jen nutné dostrkat postavy tam, kde bude připravený divák moci udělat ách a ou a pištět hrůzou a bude si tu frašku užívat, protože to tak chce... *** Je možné, že právě tohle se snadno promine ve scénáristicky hrubších akčních bijácích, kde jemnou reflexi přebíjí pudy a vášně hnané příbojem krve a/nebo spermatu, ale v jemnějších psychodramatech, kde působivost děje stojí na předivu motivací a na přísně logickém vývoji postav a souběhu událostí, to prostě leze ven jako sláma z bot. Je jedno, jak složitě scénář vypadá, když se ho pokusíte převyprávět. Pořád je to melodramatický konstrukt předem vypočítaný na efekt, stavící se nad přirozený běh příběhu, který by člověka strhnul svým komplexním neodvratným spěním, a v obratech, zvratech a pointách místo toho vystupuje předem vykonstruovaná hra režiséra-boha příběhu, který odolává námitkám. A zatímco přirozený příběh by ohledával i jiné možnosti, on a herci pod jeho taktovkou to valí vytčeným směrem, aby se všichni v kině mohli ve správné chvíle dojímat. Jenže scénám, ve kterých si hrdina (obrazně míněno) naběhne na osudovou kulku za dojemné hudby a s dlaněmi přištitěnými na srdce, z nějž začne na bílou blůzku probublávat krvavý pramínek, a s leskem v očích padá zpomaleně k zemi, už je snad nějaké to půlstoletí odzvoněno. *** Verhoeven možná používá moderní efekty, ale nikdy se nevymanil ze starého filmového myšlení a není sám nijak moc chytrý. A to je nuda a navíc zrovna tady jde o ironii o to krutější, že scénář má vycházet ze "skutečných událostí". *** PS: Vůbec se nedivím, že Tarantino přesně kvůli takovým vykrádačům skutečnosti a velmistrům dojáků musel natočit Hanebný pancharty a zatančit tak na mrtvolách těch nacistických hajzlů i režisérských šmelinářů s nimi, čímž mohl zároveň i složit neskutečně šlechetný tribut obětem - těm historickým i těm z řad filmových diváků třeba takového Paula Verhoevena;) (28.11.2016)