Keith

Kdyby takhle vypadaly filmy pro dospívající za mého mládí, zřejmě by můj současný citový život vypadal úplně jinak :-) Tohle amíci vždycky uměly, fotogenické tvářičky, uhlazené prostředí a přitom unesou postřehy, které dnes divák marně hledá i v nezávislé produkci. Tohle je ta lepší stránka Hollywoodu. (24.02.2009)

Průměr, od kterého jsem čekala něco nového, ale našla jsem jenom plno klišé. To že je konec od začátku jasný, by až tak nevadilo. Ale to že se k němu dojde tak přímočaře, už problém je. Postavy si mě taky zrovna nezískaly, půl filmu jsem vůbec nechápala proč jednají, tak jak jednají, i když herci určitě k zahození nebyli. Ale abych tomu jen nekřivdila, některé scény byly vážně milé, a mít to víc silnějších scén, šla bych s hodnocením výš. (14.09.2008)

"Fuck you!"..."You just did, partner." Tak přesně takto si představuju velkolepé a přitom komorní originální vyznání lásky, na teenegery nečekaně dospělé, co také čekat jiného, když náctiletou puberťačku hrála školácky šukézní děvetadvacetiletá žena. Film je jinak hrozně divný, na straně jedné samoúčelná slátanina všemožných klišé a názorná ukázka amerického snobismu (rodiče Nat, odpudivý hispánec Nadalovského vzhledu ve snímku s lehce tenisovou atmosférou) a na straně druhé se mi na to opravdu krásně koukalo (hned dvakrát po sobě), dokonce jsem se párkrát přichytil s přiblým úsměvem na ksichtě. Jako hlavní mínus snímku vidím předvídatelnost Keithova chování, spousta ze zdejších komentujích zde píše, že divák je na stejné vlně jako Nathalie a teprve spolu s ní a díky ní odhaluje jeho tajemství. Nevím čím to je, ale mně přišlo, že scénář ani moc nemlžil a prakticky první dialog u kulečníku dal první indicii, kdeže je problém... scéna s Billym na křižovatce byla potvrzující (cca polovina filmu). Podobně laděných snímků, už jsem pravděpodobně viděl příliš a psychologie lidského chování mi také není úplně vzdálená. Závěrem, třetí zářivou musím dát pro dívky ve sportovních sukýnkách, pro tenisové playerky mám prostě slabost. 60% (20.04.2012)

80% jenom proto, že nelze dát 70%. Mnohokrát omšelé spoléhání na emotivní jiskření mezi láskou a smrtí. Příběh je veden dosti originálně, zejména zpočátku, kdy se tváří jako variace na první pubertální miliskování kořeněné dávkou recese. Všechno dost zachraňují herci, zejména pak stěžejní dvě hlavní postavy. V závěru však všechno sklouzává do stokrát ohraného klišé, které mnohým opakováním již přestává působit. (19.07.2009)

„Limit je nebe.“ Keith je filmem fungující na lehce shakespearovské bázi příběhu Romea a Julie. Jen v tom rozdílu, že Romeo a Julie je klasikou, u které se klišé dá tolerovat. Co by kdo čekal od romantického filmu. Starou známou klasiku, kde je mladý pár, kterému nepřeje okolí nebo osud, zná snad každý, proto je relativně obtížné přijít s něčím novým. No.. Keith s tím do jisté míry přišel. Pohrál si s pravidly zajetého klišé a celý příběh je najednou koukatelnější, než kdyby to celé bylo naopak (Dlouhá cesta). Když už na to přijde, tak nemám nic proti romanťárnám s přeslazeným koncem, kdy si princ vyhlédne nemocnou princeznu a hurá žili spolu šťastně až do smrti. Taky ale nemám nic proti romanťárnám, kde tomu tak není.. Keith je filmem, který klišoidní určitě je. Taky je, ale filmem, který má něco, co jiné filmy stejného rázu nemají. A to je Keithův zvláštní projev, který si diváka určitým způsobem získá a svůj osobitý přístup. P.S. SPOILER Rakem prolezlý Keith je o něco málo lepší, než Parkinsonem děravá Láska a jiné závislosti, kterou jsem nedávno viděl. (21.02.2016)