Den brysomme mannen
Vandræðamaðurinn
The Bothersome Man
Režie:
Jens LienScénář:
Per SchreinerKamera:
John Christian RosenlundHudba:
Ginge AnvikHrají:
Trond Fausa, Petronella Barker, Per Schaanning, Birgitte Larsen, Anders T. Andersen, Sigve Bøe, Bjørn Jenseg, Dag Håvard Engebråten, Johannes Joner (více)Obsahy(1)
Orwellovská antiutopie a kafkovská vize odosobnělého, sterilního světa, v níž dvaačtyřicetiletý Andreas přijíždí jednoho rána do cizího města, aniž by věděl, jak a proč se tam dostal. Jeho příchod je však již očekáván, je pro něho nachystán domov, zaměstnání, dokonce i partnerka. S každým novým dnem vychází najevo stále více podivných skutečností o městě a jeho fungování, Andreas se dokonce přesvědčí, že z něho nelze uniknout. Po čase se setkává s Hugem, který ho zavede do sklepa svého bytu a ukáže mu tajemnou prasklinu ve zdi, z níž se ozývá překrásná hudba evokující Andreasovi vše, co ve svém životě postrádá. Možná že je tato prasklina branou do jiného, lepšího světa. Andreas a Hugo chystají plán k útěku. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (76)
interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde možná o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě rozvinutí surreálného vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do bezčasí/nekonečna a umístěného do podezřele povědomého, ač zcela neznámého místa. ale ono na tom příliš nesejde, oč přesně se jedná, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem utopicky, tedy jako naivistický obraz posmrtného nebe. z jiné perspektivy se jedná spíše o peklo. ale konkrétní rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm, respektivě aspekt lidskosti v životě člověka. a téma nám právě určuje i nejpříhodnější interpretační perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné "vyspělé" civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou, pečlivě dávkovanou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou obžalobou současné odlidštěné západní společnosti, kritikou náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i defektních vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. ()
Někteří soudobí teologové vypodobňují peklo jako nekonečný bílý prázdný prostor, ve kterém jste sami. Těžko říci, zda je místo, kde se ocitl Andreas, lepší či horší... Zneklidňující, tíživé, bezvýchodné. I Stepfordské paničky nebo Smrtihlav hýří mnohem větším optimismem než Otravný chlap. Nevím, proč komedie, ale třeba někomu přijde vtipné uříznutí prstu, masakrování na kolejích či střeva visící ze sebevraha. V jiném filmu možná, tady mě to nerozesmálo... ()
příjemně psychpatická práce, předurčení pendlující prostorem pofiderní paranormality, pravda, poněkud permanentně, přesto přítulně pitoreskní. Pobavení provázané pomocí pachtění po prapodstatě, po původu, po pravdě. Přemýšlivé, pozorované, pitoreskní, pravdivé. Plusem právě prostupující psychedeličnost. PS: po požitý pofiderních přípravků, prášků, pravděpodobně perfektní. ()
V Oslu mají hezkou radnici, aneb v městě je řád a pro každého práce. Všichni jsou ok. Všichni jsou hodní. Nikoli „spořádaní“, ale opravdu spořádaní. Všichni jsou zaměnitelní, všichni jsou mrtví. „Ano, to by mohlo být fajn.“ „Ale co opravdu chceš?“ Svět bez chuti. Esteticky dokonale vyjádřeno. Monotéma. (A ta krajina v úvodu!) Zatracení pro sebevraha a duševními sebevrahy jsme dnes všichni. Jeden aspekt dnešní reality. Jedna z možných budoucností, jedna z chtěných a připravovaných budoucností. Perspektiva strašlivější než Nietzscheho „poslední člověk“, totalita, o jaké se ani nesnilo Orwellovi – totalita bez násilí, totalita hodných, dobrovolné otroctví, završení pokroku. Vystačí s jediným železným zákonem: Buď v pohodě! Jediným východiskem by mohlo být zlo. Ale ani to nefunguje. V posmrtném světě sebevrahově není naděje. Jestli je naděje pro nás, zahlédl jsem ji v té rozbité lidské trosce potácející se z metra. Film o otravném člověku si nicméně vystačí i bez varovného civilizačního zřetele; nespokojený jedinec, kterému „něco chybí“, který nedokáže dýchat společný vzduch, je vždy již odsouzencem. A opět: film důsledně rozvíjí něco, co máme zárodečně vždy už v sobě a co se v naší době začíná vyjevovat. Nápis na ceduli u uvítací benzinky: Standard. Avšak: mezi tím ikeáckým světem a místností s bábovkou nevidím podstatný rozdíl, hrůza mdlé spořádanosti šla z obojího. Tato je jen nedokonalým předchůdcem onoho. Štěrbina ve zdi byla lepší. ()
Filmy tohohle typu mám velmi rád, když člověk od začátku do konce pořádně neví, co se děje a až závěr mu to vysvětlí. U Otravného chlapa se vyskytly dvě chyby. Hlavní hrdina byl nesnesitelný idiot a celá pointa vyšuměla absolutně do prázdna, což se prostě stát nesmí. Hodně mi to připomnělo Villeneuveova Nepřítele. 35% ()
Reklama