Zajatci mlhy

Těžko se odděluje téma od zpracování. Téma je silné, zpracování místy drhne a místy se zas vysoce povznáší nad průměr. Člověk sice ví, nebo aspoň tuší, jak se bude vyvíjet vztah hlavního hrdiny k té tlupě, kterou dostal na povel a od určité fáze začne tušit i konec, ale stejně tam je pár překvapivých momentů. Krásná je scéna zaříkání. Moct takhle ovlivňovat špatné návyky bližních. A stejně jako v jiných válečných filmech jsou působivé scény kolem shánění jídla. Přesně tak to je, zítra budou chtít žrát zase. (25.10.2010)

Civilní, trochu neohrabaný snímek o tom, že na obou stranách války jsou obyčejní lidé. 1) (Post)sovětská kinematografie zobrazuje válku jako velkou dějinnou událost, která zmítá národy. Lidské příběhy bývají v tomto kontextu pouhou ilustrací vojenských operací. Západní filmy se naopak zabývají spíše jednotlivci. Pokud se tvůrci drží tradice, pak se jim obvykle film s větší či menší dávkou přesvědčivosti podaří. Problém vznikne, když se tvůrci ze své filmařské historické zkušenosti pokusí vymanit. Vznikne pak dílo jako Polumgla. 2) Určitě to není špatný film, ale nějak mě neoslovil. Přímočarý ničím nepřekvapující scénář plyne pozvolně k nevyhnutelnému konci. Chování všech zůčastněných je předvídatelné a polopaticky zobrazené. Možné konflikty jsou jen naznačené (např. mezi velitelem a staršinou nebo mezi vojákem a mužem vracejícím se z války) a vůbec není využita jejich potenciální síla. 3) Ovšem známe Rusy. Myslím, že není málo těch, pro které se film pohybuje na hranici skousnutelnosti. A v tomto smyslu svou osvětovou práci udělá. (28.10.2010)

Zajatci mlhy je film hodně podobný Grbavici - v obou případech jsou hrdinové daleko od války, až se téměř zdá, že se jich už netýká, aby závěrem, ve své podstatě brutálním, ale podaným se samozřejmou lehkostí, připomněl, že válce nelze jen tak uniknut. Ani 12 let od konce války v případě Grbavice, ani několik tisíc kilometrů od fronty v případě Zajatců mlhy. Samotný film ve mně nezanechal hlubší dojem. Může za to nedotažený scénář: postavy zůstávají ploché, málo výrazné a neznámé i na konci filmu a jednotlivé mikropříběhy, jež vznikají během vzájemného pobytů zajatců a žen, jsou spíše jen náměty, které zůstaly nedořečené a nerozpracované. Přítomnost jakéhosi čarodějnictví je IMHO naprostý omyl. Zmiňovaný závěr mě pak zcela logicky nechal zcela chladným a netečným. Přesto ale nejsou Zajatci mlhy ztracený případ, kamera snímá velice obstojně, asi největším kladem je hudba (bohužel použitá velmi málo), nicméně téma okázale zastínilo čistou filmařskou práci. Což platí i pro, v úvodu zmiňovanou, Grbavici. (21.12.2006)

Náhodou jsem na to narazila v noci na dvojce a příběh mě chytnul, tak jsem ho dokoukala. Normálně na tyhle komorní válečný filmy moc nejsem, nicméně tenhle příběh z odlehlé ruské vesničky je jiné kafe. Citlivě, působivě a bez laciného tlačení na pilu je zde ukázáno, jak snadno lze smazat rozdíly mezi skupinami nepřátel i jak snadno jde tohle všechno zase zničit. Právě v nekompromisním konci, který moc neukazuje a moc nad ničím neprodlévá, tkví síla toho filmu. (06.04.2011)

Rusko - německý válečný film, drama, poněkud neobvyklé. Ruská eskorta vede německé zajatce, kteří se ještě nestihli zúčastnit bojů před pádem do zajetí, stavět do tajgy radiomaják. Cesta je strastiplná a uvítání není vřelé, zvlášť když sám mladý velitel se zotavuje po těžkém zranění. V malé vesnici je dost válečných vdov, jejichž hospodářství se pomalu hroutí, každá ruka je třeba, ale válka je zlá věc.Přesto si k sobě přes veškeré strasti zajatci, ruské velení i vesničani k sobě cestičku jakžtakž najdou. A pak přijde zpráva - radiomaják již není třeba, přijede veleni, které se diví, že jsou všichni živí.....už jste někdy viděli nad tajgou blikat hvězdy,polární záři a jiskřit sníh? Nádherná kamera a zasloužené čtyři hvězdy. (18.04.2013)