Dokonalý trik

Stejně jako zkušený kouzelník, také Nolan ví, že divák chce být klamán, což z Dokonalého triku dělá vzorový film o tom, proč sledujeme filmy. Film, který vás přechytračí, ale ještě jej za to budete mít rádi a budete jej chtít vidět znovu (a znovu a znovu…). Z narativního hlediska jde o jednu z největších diváckých slastí, jakou hollywoodský film ještě dokáže nabídnout, aniž by přestal být uživatelsky přístupný. Dokonalý je Nolanův trik také v tom smyslu, že k jeho plnému pochopení, zřejmě zahrnujícímu tvorbu složitých diagramů (pro začátek doporučuji analýzu funkce zvuku v Umění filmu), se hodí mít pár vysokoškolských titulů, ale nadšený a spokojený bude po vyložení všech karet i divák zcela nepřipravený, vyžadující „pouze“ inteligentní zábavu. Dva střídající se vypravěči, kteří jsou si vědomi existence toho, ke komu vyprávějí, nás v průběhu celého filmu paralelně staví před hotový trik a zároveň provádějí jeho dekonstrukci. Odhalují nám dost na to, abychom toužili vědět víc, ale zároveň nikdy ne tolik, abychom před nimi měli náskok a dokázali jejich trik prokouknout. Každý z těchto vypravěčů svému posluchači/čtenáři/divákovi z odlišného důvodu něco podstatného zatajuje, takže známe buď výsledek, ale nikoliv průběh akce, nebo opačně. Podsunutí informace, která je nepravdivá nebo neúplná, vytváří napětí a vzbuzuje naši touhu dozvědět se, jak to bylo doopravdy. Nolan je však dost mazaný filmař, aby nám celou pravdu až do konce neodhalil, protože v zásadě sice jde o „čistou vědu,“ ne ovšem zbavenou veškeré magie (znal Borden Teslův vynález dřív než Angier? A hlavně – použil jej?). Příběhy vyprávěné nespolehlivými vypravěči, občas zapuštěné do jiných příběhů, návraty do různě vzdálené minulosti, dvojníci… bez toho, aby byly jednotlivé časové roviny odlišené například barevností obrazu (jako v Mementu), díky čemuž do sebe ovšem jednotlivé části zapadají s větší elegancí. Přesto jde o film maximálně srozumitelný, v němž díky určitým rekvizitám, postavám (nebo tomu, jak dané postavy vypadají) či voice-overu (upozorňujícímu nás, že sledujeme subjektivní převyprávění skutečnosti) není tak těžké se zorientovat, který si od prvních minut připravuje podloží pro své klíčové zvraty navracejícími se motivy duality („Ale kde je jeho bratříček?“), konfliktu mezi iluzí a skutečností a nestabilní identity a jehož fabule v mnohém reflektuje to, oč se nejen v tomto konkrétním snímku, ale napříč celou svou filmografií snaží sám Nolan – být lepší než konkurenti, vymyslet něco nového, s čím si budou ostatní lámat hlavu, posunout úroveň triku (resp. triků) zase o kus dál. Ani opakovaná sledování, během kterých si uvědomíte, jak zručně Nolan využívá stylistických nuancí (přeostřování, způsob rámování určitých figur) a jak elegantně každý detail zapadá do celku (svůj narativní význam zde má i odpověď na otravné „Do You love me?“) a jak věrně struktura filmu kopíruje úvodní přednášku Michaela Cainea o třech fázích kouzelnického triku, vám neumožní tenhle intelektuálně stimulující duel dvou kouzelníků, kteří se umění oddali natolik, že jsou pro něj ochotni žít i umírat, prokouknout skrz naskrz. 90% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Nick Tow, mm13, July, tomo41, Vindemiatrix (27.05.2007) (méně) (více)