Vyhoštění

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Niektoré zábery určite potešia nadšencov industriálnej archeológie. Bezútešné Rusko (hoci vizuál samozrejme má navodiť bezčasovosť a bezpriestorovosť), bezútešný život, osobná tragédia jednoduchého mužika fixovaného na svoju ženu. Rodičia sú luky, deti sú šípy. Neviem viac. A pritom Saroyana som vždy čítala rada. (08.11.2016)

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)

Od režiséra Andreje Zvjaginceva se mi více líbil snímek Návrat, ale tohle je taky pěkný film. Velmi melancholický (ti, kteří milují filmové deprese mohou být v sedmém nebi), sice pro minimum děje obtížně sledovatelný, všechno Vám ale vynahradí nádherné záběry, kterými se Zvjagincev inspiroval u svého soujmenovce a vzoru A. Tarkovského. 80% (05.09.2012)

Film ponúkne rôznorodý guláš všakovakých pocitov. V prvom rade treba uznať, že A. Zvjagincev vie točiť a že určite patrí k tým najlepším režisérom súčasnosti. Snímok ma oslovil hlavne po technickej a filmárskej stránke, ktorá je skrátka geniálna. Dlhé, statické zábery kamery mi nevadili ani v najmenšom, pretože narozdiel od mnohých iných príkladov, mali tu svoj význam a zmysel. Myšlienka vypovedaná vo filme sa tak často krásne metaforicky pretavila aj do obrazu - napr. scéna s vyschnutým potom v predobraze vyschnutého porozumenia dvojice a pod... Takých príkladov tu bolo neúrekom. Je to niečo podobné, čo vo svojich filmoch robil aj Tarkovskij. Do toho vyhrávala perfektná hudba, ktorá tieto pocity ešte dokázala umocniť. Na druhú stranu ale by som mal nejaké výhrady k obsahovej stránke filmu a jednaniu postáv, hlavne k postave manželky. Jej konanie mi prišlo iracionálne a hlúpe, podobne ako aj brata Marka. Čo sa týka Alexa, ja osobne by som hneď na začiatku kládol úplne iné otázky ako kládol on. A hlavne by som si počkal na odpoveď a neskákal neustále do reči. Toto troška ten výborný dojem z filmu pokazilo. 80/100 (06.04.2017)