Hodiny

Nuda, nuda, nuda, nuda a ešte raz nuda. Na tento film som sa tešil, lebo sa odohráva okrem iných rokov aj v dvadsiatych a päťdesiatych rokoch min.storočia. Film sa ale nehoráznym spôsobom tiahne a naťahuje, že ma ani celé vyvrcholenie filmu vôbec nezaujímalo. Ťažko sfilmovateľná téma sa nepodarila previesť na plátno dobrým spôsobom. Samotný dej mi pripadal veľmi slabý. Je to pravda, že aj s bezchybnými hereckými výkonmi to bolo len proste rozprávanie o ľuďoch, ktorí sa správajú odlišne ako väčšina iných. Alebo o ničom - aj tak to možno vidieť. (09.01.2015)

Už napoprvé se mi tento film velice líbil, ale teprve teď, po druhém shlédnutí, vím, že je to jeden z nejzásadnějších filmů, které jsem kdy viděla. Ohromující je fyzická přeměna Nicole Kidman, které Oscar patří zcela právem, podobný herecký výkon se vidí jednou za pár let. Nejpřitažlivější z tří příběhů tří různých, přesto sobě navzájem velmi podobných žen, pro mne byl ten s Julianne Moore (paní Brownová), která žije zdánlivě šťastný život, ve kterém se ale dusí. Slovy Clarissy Dallowayové - její život je tak nesnesitelně triviální a ona sama, aniž by chtěla, je nucena řešit jen samé prkotiny, jako je narozeninový dort pro manžela. Na popud filmu jsem četla i knihu, srovnání je skutečně zajímavé, zejména proto, že film i kniha dokáží fungovat samostatně a obé jsou výjimečná umělecká díla. Ano! Dokonce i Amričané jsou s to natočit skutečně umělecký film. A na závěr musím říct, jak je pro mě zarážející, nakolik se mé pocity z vlastního života častokrát podobají postavám z knihy/filmu. Snad to je pravý důvod, proč nyní čtu "Jákobův pokoj" (mimochodom vynikající román Virginie Woolfové) a brzy se snad propracuji i k "Paní Dallowayové", pokud do té doby nezjistím, že někdo musí zemřít, aby ostatní mohli konečně šťastně žít... (04.02.2006)

90% - Náročnější film, který vyžaduje od diváka velkou duchovní spoluúčast. Velmi zajímavě tematicky a motivicky propojené tři dějové linie mají sice společný, velmi depresivní nádech, ale přece je v celku skryta jistá nepojmenovatelná Krása… Postava a odkaz Virginie Woolfové je zde skutečným přízrakem, a dodává atmosféře bezvýchodnost a nevyhnutelnost zároveň (stejně jako monotónně naléhavé hudební plochy Philipa Glasse). The Hours je film, kde si užijete excelentní herectví, které zpřístupňuje jinak těžko uchopitelnou myšlenkovou hloubku, a o jehož sdělení můžete přemýšlet ještě dlouho po jeho skončení. Moc bych to ale (raději) nepřeháněl… ;o) (20.03.2007)

Niektorí muži sú presvedčení, že ak je nejaký film emocionálnou bombou, automaticky spadá do pomyselnej kategórie ženský film. Je síce pravda, že fyziológia centrálnej nervovej sústavy postuluje ženu ako emocionálnejšiu bytosť, no schopnosť náležite vnímať umelecké dielo je daná nielen ženám, ale i mužom. V rovnakej miere (dejiny umenia sú napokon takmer výlučne dejinami mužov). Myslím, že Hodiny vôbec nie sú ženský či dokonca feministický film (režisér, scenárista a autor predlohy sú muži). Hodiny nie sú o ženách, ale o ľuďoch. A dokonca nie sú ani o smrti, ale o živote (a nádeji) - prečo by ináč John C. Reilly hovoril, že život poháňa predstava šťastia? Je to jeden z mála filmov, pri ktorých si človek naozaj naplno uvedomí, že pohyblivé obrázky sú aj o umení a že kvalitné herectvo môže dať človeku viac než výkladový filozofický slovník. Na tomto mieste nemôžem nespomenúť predstaviteľku Kitty, malichernej predmestskej slečinky, ktorá príde na návštevu k Julianne Moore. Až po hodnej chvíli mi došlo, že je to Toni Collette a že spôsob, akým hrá svoju tuctovú "bezvýznamnú" postavičku je tak báječný, že na ohodnotenie tohto výkonu neexistuje žiadna cena (a už vonkoncom nie ten ligotavý chlapík s chýbajúcimi mozgovými hemisférami). (02.01.2006)

Nemůžu se ubránit myšlence, že by mě Hodiny mnohem víc uchvátily, kdyby byly CELÉ o Virginii Woolfové. Ale to je jenom můj názor, navíc ani sám nevím, proč ten pocit mám, když i příběhy Laury Brownové a Clarissy Vaughanové jsou plné tragiky a emocionálně jsou velice silné a dobře vím, že bez nich by Hodiny byly úplně jiné... Co ale vím jistě, že v tomhle ryze ženském filmu se neztratili ani mužští herci, obzvlášť Ed Harris (proč se mi vybavil Pollock?), který byl podle mě na Oscara. Ani na vteřinu jsem se u Hodin nenudil, i když přiznávám, že bych vydržel civět na obrazovku s nastraženýma očima a ušima, kdykoliv bych zjistil, že "Tady je Glassovo". Myslím, že Hodiny budou zrát jako víno...ne objektivně, ale pro každého z nás, tak jak budeme procházet tímhle světem...ale jestli nakonec získají další rozměr nebo zoctovatí a budou působit víc zklamání než potěšení, to se neodvážím odhadnout ani u sebe. (19.05.2006)