...a bude hůř

Syrová, upřímná a objektivní sonda do života komunistické mládeže natočená nemainstreamovou a nekomereční formou bez větších aspirací na široký divácký úspěch a prakticky jediný český neorealistický film. To co se nepovedlo Trojanovi o tři roky později v Občanském průkazu se povedlo zde. Nikolaev věděl jak na to. (14.09.2011)

V životě bych neřekl že někdo v týhle době dokáže natočit tak originální, sugestivní a autentickou záležitost. Zfilmování Pelcovy knihy rozhodně muselo být oříškem a vybrání prostřední části považuju za dobrý krok. Narozdíl od Pelíšků a jiných úsměvných komedií z období socializmu nám tenhle snímek ukazuje že to zas nebyla taková prdel... (28.08.2007)

Už to, že je tato adaptace natočena černobíle naznačuje, že její autoři stáli o to, aby působila autenticky. A ona autenticky opravdu působí. Obraz šedivého normalizovaného československa ostře kontrastuje s touhou několika hašišáků a notorických povalečů po klidu a svobodě - v duchu květinových dětí. Příběh je docela banální, o něj však tolik zase nejde - nejvíce zaujme atmosféra a charaktery jednotlivých postaviček - i přes občas trochu přehnanou vulgárnost mě film zaujal a bavil a dá se říct, že mě těší, že v ČR v přehršli různých Medvídků, Příběhů obyčejných šílenství a spol vzniká taky něco originálnějšího. 8/10 PS: Když už jsme u tohoto literárního proudu, docela rád bych viděl adaptaci některého z románů Jáchyma Topola (třeba Noční práce nebo Kloktat dehet) (29.10.2007)

Film se vyhýbá samoúčelnému plkání. Obraz, i přes svou zastřenost, působí ostře jako břitva. Atmosféra není vytvářena uměleckými prvky, které zde ale v žádném případě nechybí, nýbrž chladnou nepřikrášlenou autenticitou. Vulgárnost není účel, ale nutnost podmíněná směsicí krve, zvratků a křivd mísících se v obličejích těchto společenských vyvrženců. Nikolaev bez emocí a zbytečného uměleckého patosu zobrazil svět, který kdysi byl někde tam na východě, někde mimo zraky pracující třídy, někde „v podzemí“. Sugestivní a silně nepodbízivý naturalistický zážitek. (04.04.2009)

Viděno před pár lety na Skalákově Mlejně. Jistého Špínu znám od vidění jako věčně insolventního štamgasta jedné pražské kavárny. Považuji to za shodu jmen, ale kýmsi mi bylo řečeno, že je to opravdu on. Knihu jsem četl až po filmu (a kvůli němu). Jednak mě iritovalo, že se její druhá část tváří, jako by jisté osobní vztahy z první části neexistovaly, jednak mě třetí část unudila téměř k smrti. Taky se hrdinovi nepodařilo, abych přes jeho gerojský řev na soudce neslyšel jeho mlčící svědomí. Jinak se mi dost líbila, přečtena velmi rychle. Její kvality nejsou ani tak vysoké ani tak nízké, jak naznačovala polemika, s níž jsem se v souvislosti s filmem setkával. Ostatně různé zdrcující kritiky jak knihy tak filmu na mě působily přesně tím dojmem jako různé "realistické" výpady vůči tzv. pravdoláskovství coby největšímu nepříteli lidstva. Obzvláště dojemné bylo pohoršování nad "marketingovou zchytralostí" báječného Kopeckého způsobu propagace a distribuce. Můj osobní žebříček A bude hůř: 1. film, 2. ideový projekt filmu, 3. kniha, dlouho nic, 4. kapela. Kniha není sice přímo "generační", ale je krásně subgenerační, přičemž skvěle zobrazuje prolínání hrdinova vnitřního a vnějšího, jakož i nesmírnou blízkost různých vzájemně si velmi vzdálených (sic) subkultur a vrstev a zároveň jejich propastnou vzdálenost od konformní většiny. Film si z knihy bere jen to hezké a převážně jen to vnější a úzké a je krásný. Stejně jako kniha je určen převážně těm, o jejichž mládí trochu pohádkově, ne však zkresleně, vypráví. (02.04.2012)