Režie:
Pavel DražanScénář:
Pavel DražanKamera:
Diviš MarekHrají:
Jaroslav Dušek, Pavel Liška, Dan Bárta, Hana Baroňová, Karel Zima, Matěj Porteš, Pavel P. Ries, Vladimír Škultéty, Štefan Titka, Pavel Bureš, Vít Drozda (více)Obsahy(1)
Drsné podobenství o světě kolem nás, o lidské pýše, krutosti a nesnášenlivosti. Jedná se o několik příběhů, které se vzájemně prolínají. Velice netradiční film založený převážně na obrazovém vidění světa v netradičním pojetí a netradičních lokalitách, které výrazně umocňují celý příběh. Film Jarmareční bouda je úprava kultovního snímku z roku 1982, který získal nejvyšší ocenění na festivalech nezávislého filmu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (43)
Buď ztracená epizoda České sody, z níž někdo vystříhal všechny pointy, nebo jeden z nejhorších intelektuálních průjmů posledních let. Tím nechci nikoho urazit, ale pár hezkých obrazů poslepovaných tezovitými moudry o bohu, lásce a lidské zpupnosti opravdu jaro nedělá. Obzvlášť, když vedle vydařených záběrů najdeme v téhle boudě spoustu takových, které patří spíše do klipů metalových kapel z Dolní Bukoviny. ()
Někdo tu psal, že se jedná o film u kterého je nutné myslet. To aby ho člověk hned neodsoudil, ale aby našel smysl, podstatu toho, co se nám tvůrce snaží naservírovat. Přečetl jsem si napřed komentáře na csfd a s očekáváním shlédl celých 84 minut. Pokud je tento film opravdu dobrý a kvalita filmu se měří tím, že člověka donutí myslet a pochopit, pak jsem debil. Pokud si ale nebudu chtít hrát na pseudointelektuála a nebudu předstírat, že mě oslovila hloubka, šířka i jakákoliv jiná dimenze díla, tak přiznávám - nepochopil jsem a za duševně slabé považuju ty na druhé straně. Možná nemám pravdu, ale zase jsem upřímný - kolik je takových vás ostatních? ()
Jedná se o první Dražanův film, neboť předtím se zaměřoval výhradně na dokumenty a docela by mě tak zajímalo, co ho přesvědčilo o tom, že do toho má jít. Princip je jasný: filmaři se snaží zachytit lidské vlastnosti, které rozhodně nedáváme rádi na odiv. Mezi ně patří i naivita, hloupost, ale i arogance či krutost, povrchnost apod. Zkrátka jaký je náš svět v současnosti. Ovšem nevím, zda se jim to na jednotlivých oddělených scénkách a ve zvolených exteriérech povedlo. To ať posoudí opravdoví filmoví odborníci. Mě to připadá takové nijaké a přestože jsem chápal, co jednotlivými scénami chtějí o současnosti vypovědět, zvolená forma, to nejen prostředí, ale i dialogů samotných mi vhodná nepřišla. ()
Potíže s diváckým ne/přijetím tohoto snímku pramení z nadsázky, která není na všech místech stejně čitelná (viz. milenecká dvojice). Divák nedostane jasnou odpověď, nakolik jde o drsné podobenství (jak říká distributor) a nakolik jde o "drsné podobenství". Jarmareční bouda je remakem stejnojmenného filmu z roku 1981, který čerpal z poetiky a vyjadřovacích prostředků "nové vlny", z Bunuela, Tarkovského, Felliniho a dalších. Jeho význam byl čten diskurzem doby, tedy normalizace, doby nesvobody, absurdity a svazáckého hnisu. Bez výraznějších aktualizací tak byl "modernistický" film přesunut do doby "postmoderní". Kdyby někdo natočil remake O slavnosti a hostech nebo Případu pro začínajícího kata, tak by byl, přestože jde o látky s obecným přesahem, také popliván. ()
Po pěti letech v novodobém trezoru České televize bylo konečně koncesionářům dovoleno tento snímek shlédnout. Podaří se prorazit i dalším snímkům doposud uzavřeným na zámek? I když kvalitou jsou některé tyto filmy (bohudík nebo bohužel???) možná jinde než běžná komerční tvorba, divák si jejich shlédnutí zaslouží a vytvoří si vlastní názor. Například ČARODĚJKA, 1992, DON GIO, 1992, HOLČIČKY NA ŽIVOT A NA SMRT, 1996, KLÍČEK, 2009, LEGENDA PRINCŮ Z MORTIANY, 1995, MÁ JE POMSTA, 1995, MARTA A JÁ, 1990, MOVIE ANEB ÚVOD DO FILOZOFIE AUTORSKÉHO FILMU, PŘÍRUČKA NEZÁVISLÉHO FILMAŘE, 2007, MRTVÝ LES A JINÝ BULŠIT, 2000, NEBÁT SE A NAKRÁST, 1999, NEPOCHOVANÝ MŔTVY, 2004, OSMDESÁT DOPISŮ, 2011, PODZIMNÍ NÁVRAT, 2001, RADHOŠŤ, 2002, UŽ, 1995, VINCENZ PRIESSNITZ, 1999, ZKOUŠKA PAMĚTI, 1993, ŽRALOK V HLAVĚ, 2005 a všechny posametové filmy Jana Němce. Ale vraťmě se k hodnocení filmu Pavla Dražana. JARMAREČNÍ BOUDA je opravdu výborný film. Podobenství a alegorie našemu filmu delší dobu chybí. Film jakoby připlul z 60. let minulého století. Pro tuctového diváka, zvyklého nepřemýšlet a šustit popcornem, tyhle filmy určitě nejsou. Ale kdo se zamyslí, něco si z filmu odnese. A každý zřejmě něco jiného. DALŠÍ TEXT OBSAHUJE ČÁSTEČNĚ I SPOILER: Záměrná absurdita, nadsázka, zveličení extrémů, zdůraznění zla a všeho odporného ale i exkurze do minulosti a paralely současného světa, odkazy na náboženství a vůbec víru jako takovou – to jsou kategorie, s kterými režisér pracuje. Můžeme z filmu odvodit, jak lidstvo neustále dokola opakuje své chyby, jak snadno uvěří klamu, jak rádo se nechá vést a zneužít, jak mocní a silní využívají své převahy a ničí vše kolem sebe. Vidíme přetvářku, faleš, agresivitu. Dušek je zde prototypem diktátora, vůdce, který jde za svým cílem přes mrtvoly a pokud neuspěje, svaluje vinu na své oběti a vrhá se do dalších a dalších zločinů. Useknuté ruce loutkoherce (Liška) vidím jako kruté zobrazení omezení lidských svobod a zavedení cenzury. Ale také jako zneužití svobody jedince na úkor svobody celé společnosti. Dušek jako vládce a tyran přece rozhoduje, na co se budou ostatní dívat a co se smí lidem ukazovat. Tři skvěle vybraní herci představují duševně zaostalé mladíky, kteří bez přemýšlení vykonávají, co jim vůdce nařídí. A ten, když vidí, jak je to snadné, z rozmaru ničí jejich životy. Jeden z mladíků se po pádu ze skály chová naprosto iracionálně. Stále má na očích šátek a hraje dál „na babu“, ale už není koho hledat. Jeho dva kamarádi se nechali zastřelit. Nepochopili (na rozdíl od nezúčastněného diváka), že to tak musí dopadnout. Na pomezí louky a lesa žije nesourodá skupina lidí. V jednotlivých scénách je zobrazeno jejich nenormální chování. Ale vždyť i lidé dneška se často chovají nenormálně, jen jim asi chybí ten pohled zvenku, který by jim pomohl to odhalit. (Stále se necháme podvádět a okrádat, stále volíme špatné politiky, stále si kupujeme zbytečnosti, které nepotřebujeme a chutná nám jídlo, které není zdravé, stále si ničíme životní prostředí, stále ubližujeme slabším). Tady ve filmu je to jen více vidět. A tak uvěříme sebeklamu, že máme v postýlce krásné malé dítě, ikdyž skutečnost je naprosto jiná. Necháme se manipulovat a někteří z nás věří, že zrovna oni představují tu elitní skupinu lidstva, která je vyvolena vládnout světu a přivést sebe sama k blahobytu. V minulosti jsme tomu říkali třeba fašismus, komunismus a dnes v nás možná dříme latentní rasismus. Věříme diktátu peněz, ideálu fyzické krásy, kultu zdraví. A mnozí jsme podobní právě Duškovi. Jinak by přece mezi lidmi nemohlo být tolik nenávisti, nesnášenlivosti a vzájemného ubližování. Silnější (Bárta) si napřed se slabším naoko rozumí. Později však zneužije své převahy, slabšího jedince mučí a zabíjí. Je mezi lidmi čistá láska? Tuto otázku si klade Hana Baroňová se svým chlapcem. Je to, co prožíváme, skutečnost, nebo jenom sen? Nebo jen Hana vzpomíná na svůj předchozí život a ve skutečnosti už představuje smrtku na houpačce? Co je realita a co skutečnost? Každý ať si hledá sám. Duškovi se podaří mnoho lidí zničit a zbývající členové skupiny se na konec mezi sebou vyvraždí. Ale to nevadí. Přijde jiná (opět vyvolená) skupina lidí, kteří se budou snažit o to samé. A už se na to nemůže dívat ani motorkář (Bůh?) a padá z nebe k zemi. Tak kdo chcete, hledejte, přemýšlejte, nebo to zmačkejte a hoďte do koše. Vizuálně dokonalé dílo Pavla Dražana nabízí obě možnosti. Záleží jen na divákovi, co si vybere. () (méně) (více)
Galerie (28)
Photo © SPI International
Reklama