Chybný pohyb

Zvláštní film. Dle individuálního vyladění diváckých preferencí ho lze hodnotit v podstatě libovolně - někomu to může přijít jako nesnesitelná nuda, jiný v tom bude vidět geniální film. Osobně jsem rád, že jsem ho viděl - s Wendersovou tvorbou se seznamuji pomalu a "Chybný pohyb" je teprve třetím filmem, který jsem od něj viděl. Až od něj budu znát více filmů, zřejmě můj názor časem více vykrystalizuje - zatím se mi Wendersovy filmy jeví jako pozoruhodné, leč poněkud nudné a podivínské experimenty, kterým jsem ne zcela přišel na chuť. Mimochodem příjemně mě zde překvapila přítomnost Hanny Schygully, německé herečky, která mě již před časem zaujala svými rolemi ve filmech mého velkého oblíbence Fassbindera. UPDATE 9.2.2019 - Napodruhé se mi to hodně líbilo - když se člověk dokáže naladit na Wendersovu poetiku a pomalý rytmus a nikam nespěchá, naskýtá se zde nevšední zážitek. Ve filmu zazní hodně zajímavých myšlenek a je plný specifické krásy, která s časem zraje jako víno - a navíc zde Nastassja Kinski (v závěrečných titulcích uvedena jako Nastassja Nakszynski) ukáže prsa (ve 14 letech!). Myslím, že se o tom filmu dá dlouho přemýšlet a rozvalovat ho v hlavě, a přijde mi škoda, že na to v dnešní době není moc čas. (11.03.2012)

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)