Chybný pohyb

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Nerad bych tento film hodnotil chybně, neboť jsem nebyl schopen se v určitých pasážích pocitově napojit a jako celek film vstřebat. Ale vzhledem k tomu, že některé pasáže jsou natolik geniální (cesta vlakem, procházka, debata o snu a odchod jedné z postav), ohodnotím film maximálním počtem, aniž bych měl pocit, že dělám falešný pohyb. (10.11.2009)

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)