Strange Circus: Kimjó na circus

Japonský režisér, Šion Sono, ma opäť príjemne prekvapil. Sa mi strašne páčilo, že to bolo konečne brané úplne vážne a bolo to dokonca bez toho tradičného fekálneho humoru, ktorí tak Japonci milujú, a ja neznášam. To sa mi pri Sonovi ešte nestalo. Strange Circus je nesmierne kontroverzné dielo. Hoci ma tu tá kontroverzia, šokovala zo všetkého najmenej, ale aj tak mi nedala pokoja. Scenáristicky, je to podľa môjho úsudku, absolútne dokonalá záležitosť. Všetky detaily, aj tie, najmenšie, nepatrné, do seba, po čase, úplne zapadli, hoci ani po pozretí neviem, čo sa v skutočnosti stalo a čo bola iba fantázia v mysliach charakterov. Divák si myslí, že už uchopil, kvázi, jednoduchú zápletku a môže v pokoji sledovať snímku, ale o pár minút BUM!!!! A divák je stratený, pretože netuší, čo je realita, čo fikcia, čo sen, čo predstavy a čo skutočnosť. A takto sa to zopakuje ešte niekoľko krát, bez toho, aby, čo i len divák vytušil, že sa Sono bude opakovať. Vždy to prišlo v momente, kedy sa to najmenej čakalo. Z tohoto hľadiska to bolo geniálne a úchvatné. Hlavná téma, a ťažisko deja, bol incest. A to medzi otcom a maloletou dcérou. 1/5 snímky, bola celá iba o rozprávaní dvanásťročného dievčatka, ktorá predstavila svoj pohľad na tieto udalosti. Nechýbajú zábery na suroví sex, bez servitky znázornené utrpenie a tak ďalej. Potom však zistíme, že to bol vlastne iba nový príbeh jednej spisovateľky na vozíku, po čase však všetko svedčí k tomu, že je to vlastne jej skrytá autobiografia... A ono sa to do konca zamotáva ďalej a ďalej. až pri konci človek nevie, čo sa v skutočnosti stalo a čo je sen. Parádny film, rozhodne nie pre slabšie povahy, ale inak, umelecky veľmi výživný. (09.10.2015)

Další "divný" japonský film o jedné takové (ne)normální japonské rodince. Otci nestačí, že nutí svou nezletilou dcerušku, aby se dívala, jak klátí její maminku, ale začne ji klátit taky. Matka namísto toho, aby toho odporného úchyla v noci podřízla, nebo ho aspoň nabonzovala policajtům, začne na dcerku hystericky žárlit a mlátit ji hlava nehlava. No a tak dceruška matku srazí ze schodů, to dá rozum. Ovšem část duše mrtvé matky se vtělí do těla dcerky, takže ta má do budoucna zaděláno na celkem slušnou schízu. Tak, teď jsem to asi kapánek zjednodušil (i zamotal), ale kostra příběhu sedí. Ale tohle všechno je prosím teprve začátek filmu, následuje další přehlídka roztodivných bizarností, decentních i nechutných obscénností a šílených fantasmagorií. A závěr je hodně zajímavý a trochu i psychologizující. A k tomu všemu zní jako pěst na oko krásná hudba, kromě několika známých klavírních skladeb i něco málo z tvorby samotného režiséra. Vrcholně deviantní a estetický zážitek. (19.04.2014)

Veľká cirkusová show a iluzórna epopeja rodiny, ktorá sa pomaličky zažiera do mysle a obracia logické uvažovanie naruby, pričom ho však nezavrhuje - podobne ako u Davida Lyncha, stačí nájsť kľúč (čo je rozhodne dôvodom pre opakované zhliadnutie). Téma sexuálneho násilia páchaného na ženách tu dostáva zabrať, a i napriek umiernenosti v tomto smere má obdobný efekt ako Polanskiho Repulsion (dokonca je podobnosť aj medzi zobrazením prostredia, ktoré sa stáva nepriateľským a provokuje rastúce šialenstvo - u Sona zakrvavené steny školy, u Polanskiho desivé preludy v útrobách bytu, ilustračná scéna: http://www.youtube.com/watch?v=1swzjZvAeiI). Expozícia, plná opakovaných výjavov znásilnenia prelínaná bežným životom atypickej rodiny v dome a návštevami školy trvá zhruba 25 minút. Ďalších cca 40 minút tvorí ilustrácia súčasnej reality (tak, ako nám ju Sono predkladá) a života spisovateľky na vozičku, behom ktorých je predstavená pointa dva razy úspešne zmenená a stále funkčná. Zvyšných 40 minút patrí rafinovanému vysvetleniu celého doterajšieho diania a obracia sa na diváka s otázkou, či pochopil. A tam niekde v pozadí stojí Sono a usmieva sa nad tým, ako opakovane používa rovnaký filmársky koncept z iných svojich filmov s opätovne odlišným výsledkom. O tom, že sa smeje divákovi, ktorému sa dej pochopiť nepodarí ani nehovoriac. Je to zvrhlé, je to zábavné a je to skrz na skrz nesmierne zaujímavé. Asi začínam mať na Sonove filmy úchylku. 90% (16.06.2014)

Nemám moc s čím srovnávat, protože tenhle žánr (velmi těžko definovatelný) se mi doposud úspěšně vyhýbal, což se ale po výživné inhalaci tvorby Siona Sona nejspíše změní;) Suicide Club mi asi sednul trochu více, hlavně měl (v podstatě) ujasněný koncept a VCELKU jednoznačnou pointu. Strange Circus je bizardní, alegorická, vypsychovaná podívaná, která zaujme nejvíce asi nápaditou stylizací (prostředí cirkusu a ústřední interiér jsou zpracovány velmi působivě). Rozvětvený příběh, který v závěru graduje ostošest, mě zaujal jen v jednotlivostech. Třeba je to tím, že jsem ho úplně nepobral;) (05.05.2011)

Shion Sono ukazuje, že je rozhodně zajímavým tvůrcem, ač jeho „Suicide Club“ mám přece jen o něco raději. „Kimyô na sâkasu“ je snímek, který prostě nesedne každému, což ale není až tak divné, ale v případě, že se vám bude snímek líbit, možná ani nebudete schopni vyjádřit, co přesně se vám tolik zamlouvalo. Já osobně jsem si z tohoto filmu odnesl jednu myšlenku: Nejsou samy naše životy mnohem šílenější, než jakýkoli cirkus? (02.02.2014)