28 týdnů poté

Sice je 28 Weeks Later o několik let mladší než díl první, avšak po technické stránce mu nesahá ani po kotníky. Tam kde se Boyle nebál ukázat dravost a syrovost, spojenou s precizní prací ruční kamery, tam Fresnadillo jen pátrá jakým směrem se vlastně ubírat. Devadesát procent akčních sekvencí je naprosto nepřehledných a místo naturalistického survivalu tu máme kečupové exhibice typu vrtulník na poli, nebo střelba na civily. Samotný scénář je otřesně děravý. Několik kliček je opravdu na pokraji demence a fakt, že postavy jsou relativně nepředvídatelné - to znamená, že divák nemá tušení kdo kdy natáhne brka - je sice pěkné, ale v záplavě režijní neschopnosti, technické impotence a scénáristické nedotaženosti to opravdu není východisko. (02.05.2008)

Úvodní sekvence je jako plesknutí mokrým ručníkem přes oko. Škoda že se 28 TÝDNŮ POTÉ nevýtáhla s tak kvalitním scénářem jako její předchůdce a následně nás pak bombarduje jednou nelogičností za druhou. Ale proč chtít od zombie filmu nějaku logiku? Nicméně Fresnadillova dynamická režie, která vhodně dávkuje gore sekvence v rychlém, až chaotickém střihu, je parádní a vylidněný Londýn ještě lepší. (Ovšem těmi otevřenými vrátky na konci ztrácí film další body.) (06.03.2008)

Krvežíznivé rychlonožky se opět přemnožily v pokračování působivého Boyleho "zombies" opusu. Jistě, Fresnadillo to vzal za akčnější konec, ale jelikož znatelně přitvrdil (více gore, jeden nechutný způsob zabití dobře známý z "jedničky" neváhá několikrát pěkně v detailu zopakovat), tak 28 týdnů poté obsahuje všechny potřebné žánrové ingredience, aby mohl zaujmout horrorové fandy a diváky, kterým se líbil Boyleho film a kupříkladu remake Dawn of the Dead od Snydera. Na ten Fresnadillovo dílko nestačí, ale i tak skýtá pár hodně slušných a dobře zapamatovatelných sekvencí. Vybydlená zóna v Londýně, chaos při přílivu nakažených, tradičně hrdinská oběť či skvělý masakr "vzteklounů" pomocí vrtulníku. Kinetické útoky nakažených jsou krapet nepřehledné, ale čiší z nich nekompromisnost a brutalita, díky které mají u mě krvelačné "stíhačky" navrch nad Romerem, jehož zombíci mi připomínají slet důchodců neústupně pajdající za zlevněnou šunkou. 28 týdnů poté není žádné veledílo s nadstavbou, nepočítáme-li slušný výkon Roberta Carlylea. Mé horrorové choutky však bez problémů ukojilo. 7/10 (22.06.2007)

Nemůžu uvěřit tomu, že tenhle snímek opravdu trval déle než populárních 90 minut. Dynamická režie Juana Carlose Fresnadilliho a scénář, ve kterém se pořád něco děje, tlačí děj neúprosně v před a divák nemá ani šanci nadechnout se a vyčkat co se bude dít dál. Rychlý začátek nás zavede rovnou do rozehraného děje, dočkáme se prvního setkání s nakaženými a pochopíme, že ani tentokrát s nimi nebude žádná legrace. Poslední přeživší se však pochlapí a podaří se jim část Londýna oddělit od nakažéné časti. Jenže chytrou scénáristickou kličkou a rozhodně originálním nápadem se virus dostane zpět do oběhu. Jediným nepřítelem tentokrát nebudou šílenci v ulicích, ale také armáda, která má za úkol pozabíjet úplně všechny bez jediné výjimky. Přestože že se jedná o mnohem nabušenější pokračování, stále film zůstává jakýmsi komorním horůrkem, který se odehrává v celém velkém Londýně. Děj se zaobírá zejména skupinkou hrdinů, kteří jsou velmi dobře vykreslení a scénář si opravdu dal záležet na jejich chování, které působí velmi přirozeně. Film též dokáže překvapit zajímavou rolí Roberta Carlyleho, který se nestává pouze jedním z většiny, ale nebudu více naznačovat. Největší problém jsem měl se samotnými nakaženými, neboť scény s nimi se bohužel nesou dnes již v oblíbeném hávu šíleného stříhu, švenkování a blikání světel, což není zrovna přehledné, ale ani příjemné. O to více režisér překvapil svým citem v dramatickým fázích, které fungují na jedničku a jen mlhavá přítomnost nebezpečí nás dokáže bohatě udržet v sedačce. 28 Weeks Later je jeden z mála snímků nemající slepého místa, kterému se daří diváka příjemně překvapovat a uteče mnohem rychleji než bychom si sami přáli. Příjemný závěr je možnou předzvěstí dalšího pokračování, ale zároveň efektivní tečkou za jedním příběhem. A jako bonus je zde ponechána výtečná sklatba In The House - In A Heartbeat z prvního dílu, které si podobně jako procházky opuštěným městem užijeme opravdu dosyta. (04.11.2007)

Anglická fotbalová liga si už asi nikdy finále ve Wembley nezahraje, zato Fresnadillova bych klidně nechal se na tomhle žánrovém písečku ještě chvíli vyblbnout. Atmosféra a hlavně samotný děj (jen těžko si jakákoliv z postav získá divákovy sympatie ve stejné míře, jako tomu bylo u Cilliana Murphyho) jsou tentokrát silně nevyvážené stránky v porovnání s prvním dílem. Pokud bych měl použít POMOvu stupnici napětí, tak prolog je za čistých 100, poté to ústavičně kolísá mezi 0 až 70 a končí na pěkně kulatých 80. Pokračování je to ale více než důstojné a ústřední melodie spolu s režisérovou zručností tomu dodává ten správný survival depresivní feeling. Palec nahoru, chci trojku. (02.06.2010)