Nejvyšší pocta

,,Veteráni za nás všechny nesou kříž. Vzali na sebe hanby války, popírání, hněv... Proto jsou medaile tak důležité, pomáhají nás spojovat, vyprávět příběhy... '' ------ Nejvyšší pocta čpěla americkým patriotismem už na dálku stejně jako čpí liščí kotec. Z toho jsem měl strach, protože ačkoliv Amíky v jejich oddanosti vlajce a zemi respektuji (a leckdy i obdivuji), nějak vnitřně cítím, že je to u nich krapet za hranou. A všelijaké ty tleskající scény ve stoje pod rozvinutou vlajkou s hvězdami a pruhy (ideálně potrhanou tornádem, poleptanou emzáky či prostřílenou nepřátelskou palbou) ve filmech nesnáším. Film sám je natočený docela nezáživně a i když se v něm objeví herecká esa, divák tak nějak cítí, že ho to vlstně ani moc nezajímá. Podobně jako dnešní mileniály nezajímá konflikt ve Vietnamu a traumata těch co se z války vrátili. S radostí jsem ale ve filmu viděl Plummera, dědulu Harrise, Jacksona a Johna Savage, který snad nestárne. Člověk si zase uvědomil, že doba je jinde.. Že stejně s Vietnamem odchází pomalu tito skvělí herci a člověk se tak nějak v duchu ptá a co bude po tom ? Bohužel postavy nemají dost prostoru pro vysvětlení toho co a jak dělají a tak neznalému divákovi mladší generace může přijít, že se z Vietnamu vrátili jen vyšinutci, případně nervově úplně rozsekaní chlapi patřící někam na oddělení krizové intervence. Válečné scény ve filmu působí hrozně uměle, ale ten Huey potěšil. Bohužel dojde několikrát i na slzičky a samozřejmě na zlé byrokraty a prozření hlavního hrdiny zda se zachovat čestně, nebo jako kariérista. Tleskačka na závěr už nepřekvapila... Ale abych jen nehaněl, film měl sem tam i silnější moment, třeba předání dopisu ... Mně spíše zaujal svojí myšlenkou. Má to smysl? A proč? Proč zařizovat někomu desítky let mrtvému vyznamenání v tomto případě nejvyšší... K čemu to je? Pro příbuzné? Pro potomky? Že je to tak správné? Před rokem jsem se účastnil takového setkání, které organizoval potomek jedno z mužů bojujících v RAF. Statečně bojoval za války a zemřel v komunistickém žaláři. Vím o něm vše. Mám dokonce knihu vzpomínek jeho ženy. Díval jsem se po ostatních, většinou starších než jsem byl já a kladl si otázku zda mají taková setkání smysl. On je mrtev. Zemřel jak zvíře, nedoceněn, opuštěn, sám... Jemu by se mělo dostat poct tenkrát. K čemu jsou vyznamenání in memoriam? Druhá světová válka je ještě dál než Vietnam... Zemřeli již skoro všichni účastníci a vypravěči jsou ti co tam nebyli. Vyprávějí vyprávěné, ne své zážitky. Přesto jsem si tam uvědomil, že ty příběhy mají smysl. A trochu to padlo i na konci tohoto filmu. Ti lidé žijí dál v osudech ostatních. V osudech těch, které zachránili, kterým pomohli či těch, kteří se dnes jen čistě zajímají o jejich příběh. Tím skutečně žijí dál a svými odvážnými činy, svojí obětí mohou být inspirací i dnes. A nemusí to být jen ve válečném konfilktu. A tak si odpovídám. Ano smysl to má. Jen doufám, že tam nahoře těm všem odvážným, kterým tady dole často neřekl nikdo ani obyčejné -děkuji- to vše bude vynahrazeno. Nejsem věřící, ale jim bych to moc a moc přál. Dávám za 3 motýly. * * * (24.05.2020) (méně) (více)