Pokání

Joe Wright opět bere dech. Po fantastické adaptaci Pýchy a předsudku si vyšlápnul na horu plnou emocí a křivd. Pokání není pohodové čtení na nedělní odpoledne, ale Wright nejen mistrně manipuluje s divákem, ale zároveň mu dokáže v hlavě střídavě rozsvěcet a zhasínat žárovku optimismu. To všechno za asistence magického soundtracku, úžasné kamery a do jednoho bezchybných herců. Nebýt malého zakuckání ve střední části, bylo by to za deset a já bych musel stavět pomník. Takhle jen vynáším do nebes, protože až uvidíte vedle sebe dvě nejvýraznější scény filmu - vyznání lásky v knihovně a šestiminutový nepřerušovaný pochod po plážích u Dunkirku, pochopíte, že na tom Wrightovi něco je... umí natáčet technicky brilantní, skvěle odehrané a neuvěřitelně silné filmy, které ve vás probudí krajní odstíny smutku i radosti. Bez kompromisů a na maximum. Filmové čítanky už čekají, vy nemusíte. Meet Joe Wright. (90%) (12.10.2007)

Len zriedka sa mi stane, že musím svoj názor na niektoré filmy maximálne prehodnotiť. Zrejme som v čase prvého vzhliadnutia tejto snímky nebola dosť ,,zrelá" na všelijaké bizarné podoby lásky alebo mi jednoducho ani teraz nesedí madam Cecilie čoby hollywoodska star Keira Knightley s trošilinku afektovanou odozvou na diváka. Pokánie sa úplne odovzdáva do rúk milovníkov srdcervúcich príbehov, ktorí si budú želať, aby city Cecilie a Robbieho nikdy neboli podriadené machináciám ľudskej nevyspytateľnosti. Nevtieravé retrospektívy do bodky zachytávajúce myšlienkové pochody hlavných hrdinov či ich dokonalá vnútorná charakteristika, dramatické scény lemované melancholickými tónmi maestra Marrianeliho, zranený pár kráčajúci v ústrety krutej vojne, aby zasiahla ešte bolestnejšie, unáhlené detské rozhodnutia podtrhnuté naivnými bezútešnými citmi, výčitky svedomia presahujúce rámec ľudského šťastia a potom tie drobné scénky - rozbitá váza, pohľad na mnou zbožňovaný anglický životný štýl z 20. storočia či len konečné nečakané vyústenie so štipkou tragického intervalu, ktorý pochoval všetky nádeje na šťastný happyend odohrávajúci sa iba v knihách plných ilúzií. Na druhýkrát omnoho silnejší zážitok, ktorý z hlavy len tak nevypustím. (26.03.2010)

Je to teprv moje první setkání s panem Wrightem, proto nemůžu porovnávat. Jeho Pokání bych rozdělil do 3 částí...začátek se mi líbil a začal jsem se těšit, jak se to bude dál vyvíjet...bohužel prostředek byl pro mě bez feelingu a docela sem se u něj nudil... pak přišel konec, který mě svým přechodem do současnosti trochu praštil do nosu, ale v každém případě ve mně vyvolal silný pocit, který nedokážu přesně definovat (snad dojetí)...Herecké výkony mi nepřišly zase tak suprové (ikdyž Saoirse Ronanová mě zaujala), spíš se mi líbila kamera, kostýmy a hlavně špičková hudba (to klapání psacího stroje slyším ještě teď). Takže abych to shrnul; hodnotím slabšími 4*. (02.11.2008)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)