Pokání

"Je to sexuální maniak, zavoláme policii, napsal, že na to myslí celý den." Tak takového úchyla jsem asi ještě ve svém životě nepotkal. No nic, mladému stvoření se to v hlavince trošku pomotalo a zavinilo tragédii, která plodila další dramata. A na to já moc nejsem. Prostě nerad trpím a že bych patřil k největším světovým romantikům, tak o tom lze rovněž s úspěchem pochybovat. Přesto jsem viděl poměrně zajímavý snímek, ve kterém se mísí geniální záběry s prapodivnou kulisností válečných scén a šílenostmi typu vojáka akrobatícího na koni našíř na rozbombardovaném pobřeží. Bohužel i nuda zde dostala svůj prostor a tak to ani ta zvládnutá koncovka u mě nevyhnala nad průměr. (05.12.2016)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit. (19.09.2008)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)