Pokání

Tento film jsem sledoval asi jako kdybych četl knihu, kde člověk je zabořen do čtení a nemůže se od příběhu odpoutat a chce aby pokračoval dále a dále a o pauze se nedá ani mluvit. Asi tak jsem se cítil na konci filmu, jak u dobře napsané knihy plné emocí. A tak Pokání hodnotím 5 hvězdičky jelikož mě Joe Wright opět svou prací nadchnul... (19.02.2008)

Scénář: Christopher Hampton .. Když jsem před dvěma lety odcházel nadmíru spokojen z kina z filmu Pride & Prejudice, tak jsem si k milované herecké hvězdě Keira Knightley přidal jméno ještě jedno, tehdy úplně nové - režisér Joe Wright. Jeho nový projekt, dokonce se zmíněnou herečkou, se tak automaticky ihned po anoncování zařadil mezi mé vůbec nejočekávanější. Pravda, čekání bylo dlouhé (několikrát odsunutá česká premiéra mne donutila vzít těsně před koncem roku za vděk s projekcí jen na vlastním domácím kině - doplněnou po premiéře i o klasickou kino projekci), ale čeho jsem se na jeho konci dočkal se jen stěží popisuje. Emocionální koncentrát té nejlepší současné (evropské) filmařiny, vizuální lavina nádherně nasnímaných scén, citlivě skládaná kresba příběhu (místy může působit seřazení jistých scén podivně, ale po skončení vám nezůstane jediná z nich neobjasněná a všechny mají v ději své pevné místo), prostě stěžejní filmový zážitek roku 2007 a že takových letos mnoho nebylo. Keira Knightley předvádí opět svůj osobitý herecký koncert a jen podtrhuje zaslouženou první příčku v oblibě. Tyto role jsou pro ní jako stvořené, dámy z vyšších/staroanglických kruhů zvládá bravurně. Prostoru sice nemá tolik, protože v příběhu vystupuje jen na několika místech, ale každé políčko zaručeně rozjasní ještě o něco více než to dělá pan režisér. Její herecký partner, James McAvoy, na tom naštěstí není o nic hůře a s Saoirse Ronan / Romola Garai dotváří stěžejní trojúhelník postav. Atonement se rozprostírá pomalu, stejně jako když údery psacího stroje zaplňují prázdný list papíru, ale v okamžiku, kdy stroj utichne a všechny stránky se spojí v celek tak silně působí. Kde končí možnosti příběhu o lásce, tam nastupuje um filmařského tvůrce a kde končí oku lahodící obrazy nastupuje úchvatný hudební doprovod Dario Marianelli. A přestože není Atonement po celou dobu bezchybné, na konci ten blahý pocit dokonalosti přesto nejspíš mít budete. 90%. (27.12.2007)

Na můj vkus až příliš kýčovité, ale i tak psychicky drásavé drama, které rozkládá (a to nejen v závěru) na atomy a doslova a do písmene pohlcuje. Jen ta Keira by se občas už vážně mohla najíst. 9/10 UPDATE ONE YEAR AFTER: Jediné, co mi zůstalo v paměti, je finále. Trochu málo na film, jenž bojoval o Oscary a má mohutných 84%. Jedna z bublin, které praskly. 7/10 (28.01.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

Už před 2500 lety vědělo klasické trojhvězdí řecké tragédie – Aischylos, Sofokles a Euripides –, že drama nedělají postavy, ale interakce a vztahy mezi nimi. Vztah Cecilie, Briony a Robbieho připomíná trojúhelník s příliš vzdálenými stranami – sesterská láska a zášť se dala vygradovat mnohem více, stejně jako náklonnost mezi Cecilií a Robbiem. Což může být alibisticky přičteno emocionální vyhraněnosti doby, o které vyprávěla Jane Austenová (sňatek z lásky byl jen bláznivou pohádkou, hlavní hybnou silu představovaly peníze a pro mladou anglickou dámu byl životním cílem sňatek s bohatým mužem). Může to být ale přičteno i directorovi Wrightovi. Pro mě je Pokání každopádně spíš formalistickým filmem než emocionálním. Třeba tím, jak podtrhává roztěkanost a chování hrdinů jejich okolím (gramofon, voda, cigareta). (27.12.2007)