Pokání

Jak kdybych sledoval dva filmy. Prvnich 50 minut je absolutne stupidnich, to uz musi mit tvurce talent, aby prakticky celejch tech 50 minut byly na scene hlavni postavy a presto se o nich clovek nic nedozvedel a milostna linie absolutne nefungovala, navic proste ty jednotlivy situace jak kdyby vymyslel nakej idiot, neverohodny, nudny, o nicem. Jenze. Pak pride druha polovina a kdyz pominu fakt, ze to obcas blbe skace mezi mistama a casama a je to tak nekdy zmateny a ze se to rozpada jen na takovy sceny vytrzeny z kontextu, je to cely neskutecne pusobivy. Naprosto uzasna vizualni stranka a skvela hudba, ktera perfektne zvysuje napeti. Jen to tukani na stroji, ktery mi ze zacatku prislo fantasticky, zacne bejt pozdejc lehce otravny. No a to porad jeste neni vsechno, pak se tvurci vytasi se zaverem, kterej jednak vysvetli par scen, ktery sem predtim moc nepochopil, kdy se jakoze odehravaj a zaroven je to proste strasne silnej zaver. A navic se film muze oprit o fantastickyho McAvoye a skvely Garai a Ronan. O Keiru moc ne, jednak mi prisla jeste plossi nez obvykle a proste mi tady nak moc nesedla, tu jeji lasku k Robbiemu sem ji dvakrat neveril a misty lehce prehravala. Prvni pulka je tak na dve hvezdicky a uz sem mel skoro chut to vypnout, ale druha to neskutecne vytahne a spolu se silnym zaverem to da pekny 4*. (15.01.2009)

Atonement je prísľubom toho, že tohtoročná filmová sezóna nám poskytne mnohé prekvapenia. Totiž už aj prďácka Akadémia zistila, že by možno bolo vhodné ustúpiť od formálnej šablónovitosti oceňovaných filmov, i keď možno je to len tým, že Atonement sa hrá naoko práve na takúto šablónku, aby v závere urobil „baf, je to o niečom úplne inom“. A teda ak dôjde k tomu, že bude konečne ocenený film postavený na pointe (i keď nejde o klasický spinpoint) budeme zas nadávať, že filmy s podobným prekvapením akademici často nechali bez povšimnutia. Priznám sa rovno, že predchádzajúci Wrightov Pride and Prejudice považujem za lepší, hoci naračne klasickejšie natočený film, ani tak však nemožno Pokániu uprieť veci, ktorými veľmi zaujme. Či už je to rytmika záberov s klepkaním písacieho stroja, prelínanie scén z pohľadu rôznych postáv, ktoré ich stavajú do často dosť odlišných polôh, alebo záverečné vysvetlenie, ktoré vlastne vysvetlí prečo je „príbeh“ Pokánia tak fádny, až by sme mohli povedať že by sa mohol prihodiť komukoľvek a kdekoľvek. Pokánie je akousi „metanaráciou“ kde je vlastný príbeh nepodstatný a dôležité je práve to „meta“, ktoré odhalí až samotný záver. Byť fabula o niečo lepšia, má u mňa Atonement plný kotol. Takto len pochválim sviežu Wrightovu réžiu, Keiru, z ktorej sa stáva konečne herečka a výbornú kameru a dám 9/10. (18.02.2008)

Strhující,emotivní, obrazově brilatní romance, která vám vyrazí dech. Joe Wright už svým druhým filmem dokázal vylézt na vrchol a natočit téměř dokonalou filmařinu, u j když v té prostřední pasáži to chvilkama pokulhává. Pak mě to ale opět smetlo a já jenom zíral. Vynikající McAvoy u mě strhnul nálepku blbého pana Tumnuse, Keira už všem definitivně prokázala své herectví a Romola Garai roste s každým filmem. A ještě nesmím zapomenout na úchvatnou hudbu, nádhernou kameru a vynikající scénář(nebo spíše předlohu). Prostě Joe Wright vyrazil dech a já jsem zvědavej na jeho další film. (02.02.2008)

Možno trochu preceňovaný ale krásny príbeh o láske s občasnou tendenciou mierne skĺzavať do nudy. Scéna na pláži je úžasná a záver musí dojať snáď každého ale to nestačí na to, aby som tento príbeh označil ako bezchybný. Réžia, kamera, hudba na jednotku a práve tieto aktíva často zachraňujú aj menej vydarené pasáže, ako je napríklad stredná časť o hľadaní odpustenia kde sa až na onen dlhý nestrihaný záber nedeje takmer nič podstatné. Joe Wright je pritom schopný režisér a podobné veci by si mal vedieť ustrážiť. (02.02.2008)

Je to samej hlediskovej záběr, subjektivizace, roztříštěná narace, hypotéza, flashback, flashforward (možná i frontflash, ale segmentaci vám kvůli tomu rozhodně dělat nebudu)... ale tohle všechno vem čert, když na konci všechno smete dokonalost výkonu Vanessy Redgrave, takže bych nakonec i tý Keiře Knightley uvěřila rok 1935. (05.02.2012)