Ponjo z útesu nad mořem

Japonský animovaný fantasy film, který napsal a režíroval Hayao Miyazaki pro studio Ghibli. Miyazakiho osmý film ve studiu Ghibli a celkově jeho desátý. Sledujeme dobrodružství zlaté rybky jménem Ponyo (původním kménem Brunhilde), která se spřátelí s pětiletým chlapcem Sosuke a chce se stát lidskou dívkou. Sice je snímek více určen dětskému publiku, ale nezklame i odrostlejší diváky, které vrátí do dětských let. (31.08.2011)

Je to dosť dobrá animovaná fantasy komédia od Hayao Miyazakiho. Má pomerne dobrý príbeh o zvláštnej rybe, dievčati, ktorá sa rozhodne odísť od svojej rodiny z podmorského sveta a dostáva sa ku neďalekému malému rybárskemu mestečku, kde sa ale dostane do problémov. Tu ju nachádza malý chlapec, ktorý jej pomôže a vzniká medzi nimi silné puto, pričom sa ryba kvôli kontaktu s ľudskou krvou navyše stáva takmer úplným človekom, ale jej prísny otec, ktorý bol tiež kedysi človekom, na čo ale vôbec nie je hrdý sa len tak nevzdá a urobí všetko preto, aby ju získal späť. A tak mestečko čelí silným povodniam. So spracovaním som veľmi spokojný, síce na prvý pohľad možno trochu sklame, že na rozdiel od predchádzajúcich, dospelejších filmov tohto režiséra pôsobí tento úplne detsky, ale v konečnom dôsledku mi to vôbec neprekáža. Keď sa už dej presunie do rybárskeho mestečka a priestor začnú mať ľudské postavy, čo nastane už po chvíli, tak si ma to získalo, dej mi väčšinu času prišiel dostatočne zaujímavý, jedine tá posledná fáza mi až tak nesadla, tu by som uvítal skôr niečo iné, ale dokážem sa nad to povzniesť, priateľstvo medzi chlapcom a zvláštnou rybou je výborne zvládnuté, určite musím pochváliť celý ten prvok s potopou, čo to skvelo osvieži, navyše sa to nesie vo veľmi príjemnej atmosfére a tak ma to takmer celý čas veľmi bavilo a pochváliť musím aj humor, keďže viacero scén sa až mimoriadne vydarilo a musel som sa smiať. Veľkým plusom sú aj samotné postavy, už samotné detské duo mi prišlo úplne ideálne, ale s prehľadom ich zatienila chlapcova mama, ktorá ma z celého filmu bavila najviac, ten jej akčný prístup sa mi veľmi páčil a stále som sa tešil, čo predvedie ďalej. Ale vyhovovali mi aj zvyšné výraznejšie postavy, jedine ten podmorský otec bol taký zvláštny, pri ňom som mal pocit, že sa jeho postava dostatočne nevyužila, ale tiež ma celkom bavil. Animácia mi síce neprišla až tak kvalitná, ako vo väčšine režisérových filmoch, ale aj tak mi sadla a myslím, že k takémuto detskému prevedeniu sa hodila. Hayao Miyazaki rozhodne natočil aj viacero kvalitnejších filmov, ale nemôžem si pomôcť, mne práve Ponyo až prekvapivo dobre sadol a v mojom osobnom rebríčku patrí práve tento film medzi jeho najlepšie. 78% (24.07.2014)

Miyazakiho Ponyo je opäť svojim námetom originálny, kúzelný a uveriteľný. Ponúkol množstvo čarovných prvkov ako úchvatné prostredie a jednotlivé predmety v ňom, vyhral sa s každým jedným detailom, farebne je film proste majestátny a celková výtvarná technika a práca s ním je prvotriedna. Krásne šrafúry, namaľovaná obloha a more, žiadne jednoliaté postavičky či predmety, všetko je prepracované až na maximum. Ponya hodnotím s odstupom času veľmi pozitívne, i keď musím dať najavo, že kvalita jeho filmov mierne klesla, no stále je to Miyazaki, ktorého uznávam. Takže i v tomto prípade u mňa animovaný kráľ boduje na maximum...90% (04.05.2014)

Prvních pár minut je orgasmus pro oči. Ale takových požitků, už mi Myiazaki připravil spoustu a často byly spojeny i s lepším příběhem. Ponyo se sice slibně rozjíždí, ale po chvíli se projeví jeho slabina, nezajímavý příběh. Střed filmu je přeslazené něco, u čeho mám dojem, že už jsem několikrát viděl. Jakoby už Myiazaki neuměl překvapit. Ale animaci a kresbě nelze vytknout ani popel. Podmořské scény jsou krásné, kreslený oceán působí ještě krásněji než ten ve Finding Nemo, ale to na takový silný zážitek jaký jsem měl u Laputy, Naušiky, Totora, Kiky, Mononoke nebo Cesty do fanatzie nestačí. (02.03.2009)

Noční můra z Howlova hradu se stala skutečností a velký mistr zřejmě ke stáru našel své druhé dětství. Jenomže v dětství se příběhy hezky prožívají, ale špatně vymýšlejí. V první polovině se mi Ponyo ještě líbila, bylo to hezké, barevné a pořád tu byly narážky na něco neznámého, co se snad rozvine v děj. V druhé půlce ovšem přišlo ono Howlovské vystřízlivění, kdy se děj nekoná a všechno se jen změní v přecukrovanou limonádu, kdy se mají všichni moc rádi. Postavy mění svoje charaktery tak, aby byly ještě sladší než v první polovině, žádná gradace, žádné napětí. Znatelná věc z hlediska příběhu je absence jakékoli sebemenší záporné postavy, vím o tom své. Dobré a zlé jsou relativní pojmy, a když je všechno z cukru, bez toho, abyste poznali hořčici, se vám cukr rychle zají; nejde postavit pěkný příběh bez něčeho záporného, bez opěrného bodu. To, co ve snímcích studia Ghibli vždycky působilo jako ambrózie, tedy splynutí poetičnosti a slušného stupně uvěřitelnosti, je tu k nenalezení, ze záplavy, která nejspíš musela vyhladit 50% světového obyvatelstva (ano, vím, že by se to nehodilo do příběhu, ale taková věc musí bliknout v hlavě i každému dítěti, co se aspoň jednou v životě koupalo) mají všichni upřímnou radost a málem z toho neudělají národní svátek. Když se objevily titulky, tak jsem si pomyslel, konečně. Asi už se nikdy nedočkáme snímků tak kvalitních, jako se u Ghibli tvořily dříve. Tohle je pohádka tak přepohádkovaná, že bych ji doporučil dětem tak ve věku 3-4 let, a ano, to sám o sobě není kaz - mně ale 3-4 roky už dávno nejsou. A proroctví na závěr, jestli autor udrží linii, příští snímek bude japonská verze Teletubbies a jestli se tak bude i předem tvářit, bude se už muset obejít bez jednoho věrného diváka. (10.07.2009)