Ponjo z útesu nad mořem

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

The Life Aquatic with Hayao Miyazaki. Ponyo je po vizuální stránce dobře uleželým máslovým ležákem, kterému se daří zalepit divákovi při sledování zřítelnice a zatajit mu tak slabší děj. Jenže (ne)dlouho po skončení se onen pocit nejslabšího Miyazakiho kousku vyplaví na povrch jako plechovka znečišťující zátoku. O to víc si teď vážím Princezny Mononoke a Cesty do fantazie. Nicméně pořád se jedná o velmi solidní standard dokazující, že 2D animace není mrtvá, jen musí být pod dohledem hravé duše ukazující nemožné měnící se pod rukama ve skutečnost. S přesahem, kdy si v dnešní době zaručeně každá ryba přeje být člověkem, ale ten si v žádném případě nepřeje býti rybou. (03.05.2010)

I ked animaciu z vychodu moc nemusim, priznavam, ze som podlahol. Tolko pozitivizmu,resp. dobrej nalady a hravosti, navyse videne na obrobskom platne s kvalitnou reprosustavou a s panom Miyazakim sediacim o dve rady na do mnou .... ano, na zaver som mal i slzy :) Krasne, dojimave, vesele, troska i smutne ale hlavne...film od srdca. Technicku stranku filmu ako i hlbsie analyzy s predchadzajucou Miyazakiho tvorbou necham na povolanejsich z CSFD zvazu "animacny blok vychodu" ;-) [Venezia, 2008] (01.09.2008)

Píše se rok 2008. Temný Rytíř bez problémů válcuje svoji konkurenci ve všech státech světa. Když najednou se stane něco, s čím producenti absolutně nepočítali, ohromný propadák v japonských kinech... čím by to tak mohlo být? Ponyo je ta správná odpověď. Stavět se proti novému filmu zbožňovaného režiséra prostě nebyl dobrý nápad. Miyazaki tentokrát zvolil jeden z civilnějších fantasy příběhů, což asi nebude po vůli milovníkům Mononoke-Hime, nebo Naushiky. Ale kdo se s radostí podvolí návratu do desíti let, bude unešen. Sice schází nějaký rozvitý ústřední děj, ale to Miazakimu nebrání pohrávat si s emocemi diváka, jak mu je libo. Stále nechápu, jak se mu daří, tak jednoduše ve mě probouzet radost, dojetí, obavy a úsměv, který mi div nepotrhá tváře. V porovnání s jeho předchozími filmy bych měl za sebe hodnocení trochu snížit, ale když je přejdu a vzpomenu si jak dlouho mi zůstal po filmu dojatý úsměv, tak nemůžu bodovat jinak. (20.05.2009)

Překrásná, po výtvarné stránce bezchybně zpracovaná pohádka, která dozajista nadchne každé malé dítě. Dospělí znalí Miazakiho tvorby však budou s největší pravděpodobností postrádat filosofickou hloubku předchozích snímků (viz. "Princezna Mononoke" a "Cesta do Fantazie"), neboť právě díky ní jsou tak úchvatné a nezapomenutelné... (08.06.2011)