Ponjo z útesu nad mořem

Mijazakiho návrat na začátek, konkrétně ke scénáři "Panda! Go, Panda!: Rainy Day Circus" - to znamená k fantastické pohádce pro malé děti. Gejzír nápadů sice rozmělňuje autorova tradiční témata jako ekologie, dospívání či soudržnost rodiny do barvičkami hýřící podívané, ale právě tou má Ponjo být. Namísto objevování nových zákoutí nevídaného světa jako v "Naušice" či "Laputě" a uhrančivého vhledu do prostoru dětské fantazie v "Totorovi" je zde před zraky diváků roztržen pytel s obrazotvorností, která končí za hranicí rámu (ve smyslu, že zde není vytvořený koherentní komplexní svět, pouze ostrůvek ve vzuchoprázdnu). Je to jako listovat knížkou Mijazakiho náčrtků a maleb, kde se mísí fantastické výjevy s obyčejnými věcmi, kterým autorova stylizace dává magický nádech. Ačkoli by v souladu s jedním motivem filmu bylo možné rozvádět jízlivé úvahy stran vlivu pokročilého věku na autorovu vypravěčskou schopnost, "Ponjo" dokládá, že i se sedmdesátkou na krku Mijazaki co do fantazie dalece předčí ostatní tvůrce dětských filmů. Z ohledu vyprávění a obsažených významů se sice může "Ponjo" jevit jako autorovo nejslabší dílo, ale co do obrazotvornosti a hravosti je nejsvobodnější. -- Recenze na Rejže.cz (autor Antonín Tesař) (18.11.2009)

Jeden z mála Mijazakiho filmů, po jehož skončení jsem byl spokojen, ale ne okouzlen. Je tu vše, co mám na jeho filmech rád. Milý příběh, sympatické postavy, nádherně zobrazený svět, vynikající animace, obrovská porce fantazie bez hranic, spousta hravých detailů, humoru, napětí i dojemných okamžiků. A přece jsem pocit, že to tentokrát tak nějak příliš tlačí na pilu a v některých momentech se to zrátcí samo v sobě, postrádá obvyklou mijazakiovskou harmonii a nedrží pohromadě. Kdyby vše zůstalo v rovině přátelství Sosukeho a Ponyo, bylo by to úžasné milé a okouzlující. To ostatní, velkolepé a dynamické, co tomu asi mělo dát grády, bylo navíc, moc se to cpalo dopředu a nabourávalo celkový dojem. Za všechny jako příklad třeba role Fujimota, který se neustále měnil ze superpadoucha v milujícího otce a zase zpátky. Občas byla některá scéna délkou přetažená, občas některá nedávala smysl, jako by jí něco důležitého chybělo, aby zapadla do celku. Což se týká i reakcí a konání některých postav, například Sosukeho matky. Pořád to bylo nadprůměrné, pořád to bylo milé, pořád se na dobře dívalo, ale tentokrát jsem měl pocit, že to neladí tak dokonale jako jindy. (12.12.2014)

Miyazaki je veľký vizionár, to mu treba nechať. Dokáže sa v animovanom žánri realizovať s unikátnym nadhľadom a pomocou jednoduchých životných myšlienok formulačne preštrikovať až ku obsahu celovečerného príbehu, ktorého pocity siahajú za hranicu prvotných vnemov. I to vyzdvihuje jeho výnimočnosť, že po Mononoke plánoval skončiť a kam to ešte potiahol. K Ponyovi len toľko, že práve tieto spomínané faktory, ktoré zdobili autorovu slávu boli využité vari najmenej z jeho tvorby. Zas na druhej strane treba pripomenúť, že aj keď sa nejedná a významnú vec, servírovať deťom poučnejší obsah je ďaleko prínosnejšie, než prvoplánové filmy z dielne Dreamworks či Pixar. (05.04.2014)

Asi první slabší animák od Miyazakiho. Ne že by nebyl výborný, ale už to na mě nedýchalo tím kouzlem, kdy jsem nemohla odolat a celý film měla zatajený dech. Každopádně i tak pořád lepší než řada dnešních amerických animáků od Pixaru nebo Walta Disneyho či jiných. Nevím jestli jsem to u některého z doposud viděných filmů od tohoto bravůrního tvůrce psala, ale on má ve filmech vždy tak úchvatnou hudbu, který si vás podmaní a dodává tu pravou atmosféru. (27.08.2012)

Práh ekologické katastrofy zachycuje Ponyo z útesu nad mořem z perspektivy vodní mytologie. Chlapcovým nálezem vodní víly uvězněné v láhvi a jejím pojmenováním Ponyo se začíná ztenčovat hranice mezi světem oceánským a suchozemským a tento proces doprovázejí nejroztodivnější metamorfózy: Ponyo, která olízne krev z chlapcova poraněného prstu, se proměňuje v dívku, zdánlivě homogenní mořská voda ožívá bezpočtem tvorů, jejichž mimikry se rytmicky rozhaluje a kteří probleskují monochromní masou, a konečně se pod hladinou ocitá i souš a prapůvodní oceán se vrací na své místo. Choreografie vzrůstajících a klesajících vln, plujících tvorů, družících se v organická skupenství, zároveň slabá i silná, odstínů, barev, tvarů uchvacuje do svých vírů i diváka, který se současně zděšen pozastavuje nad strašlivým znečištěním druhdy průzračných vod. Disharmonické motivy odpadků, skládek, hluku… zasahují všeobecný tanec jako ironické figury panské společnosti – a právě jemu navzdory se z přátelství mezi dvěma odlišnými, ale vnitřně spřízněnými tvory rodí nové porozumění a naděje v další proměnu – tentokrát v návrat před zlom odcizení. (16.03.2024)