Soukromá válka pana Wilsona

60% - Takovémuto filmu by prospěla tak o půl až třičtvrtě hodiny delší stopáž. Na důkladné prokreslení motivace k těm setsakramentsky důležitým činům, na detailnější pohlédnutí do nitra třem hlavním postavám. Ne, že by Hanks, Robertsová a Hoffman hráli špatně, právě naopak, herecky to zvládli na jedničku, jenže člověk se s nimi nedokázal sžít, byli moc povrchní. Vinu vidím v té proklatě krátké stopáži. Způsobila, že se vše na plátně odehrávalo stylem: "šup, šup, šup!", aby toho za co nejkratší dobu stihli říct co nejvíce. Utrpělo tím to nejlepší... (02.10.2008)

Tom Hanks si tentokrát vyměnil roli snad s nejznámější míčem na světě panem Wilsonem (jeho jediný společník na ostrově v Trosečníkovi) a sám si ho zahrál, jenže toho skutečného kongresmana Charlieho Wilsona, který domlouval zásobování zbraněmi sověty sužovaný Afgánistán v době studené války. Musel to však udělat tak, aby Sovětský svaz neměl pocit, že do toho zasahují Spojené státy. Ve filmu vidíme, čím si museli procházet obyvatelé Afgánistánu a že to dnes mají snad i horší a Wilsonova památná věta : "TO VŠECHNO SE STALO, TYTO ÚŽASNÉ UDÁLOSTI ZMĚNILY SVĚT, A MY JSME TO NAKONEC PODĚLALI. " Hudba JAMES NEWTON HOWARDA. (07.07.2008)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

Některé věci by vážně měly zůstat v soukromí. Ať už v soukromí rodiny pana Wilsona, amerických kin nebo ve střižně pana režiséra. Podle obsahu byl Charlie Wilson „devkař, alkoholik, příležitostný uživatel drog a kongresman.“ Jestli se tohle Amíkům líbí, ať přijedou k nám, my takových exotů máme plnou sněmovnu i parlament. Sice nemají ani dohromady takové zásluhy, jako Wilson, zato je s nimi ovšem mnohem větší sranda. (Filmfest Hurghada 2012, 35/67) (29.12.2012)

Svižnější a satiričtější pohled na minulost jednoho sympatického kongresmana, jak jinak v podání Hankse, než by jste čekali. Inteligentní pojetí a přesné absurdity, střídané hrubým i místy jemným humorem, trefně atakují americkou politiku i pro velkého neznalce, ovšem pro osvíceného je vše ještě o úroveň výše. Chybělo jen dramatičtější završení, nebo alespoň dojemnější, a nějaký zásadnější vrchol. 70% (19.11.2016)