Hrdinové a zbabělci

Film z roku 2007 o zasadení sa Amerických vojsk na blízkom východe predsa len dnes, v "dobe Islamského štátu" a vojny v Sýrii nemá ten účinok, ako mal pred desiatimi rokmi. Môžeme vyvodzovať paralely medzi týmto neslávnym obdobím hľadania zbraní hromadného ničenia a dnešnou situáciou, lenže Redford nebol jasnovidec a tak komentoval, niekedy veľmi trefne, vtedajší stav. Občas film pôsobí doslovne až didakticky, ale naštastie nikdy nie hlúpo. Len škoda záberov typu Streepová ide v aute a pozerá sa na Biely dom a cintorín padlých vojakov, čo bolo povedané aj nepovedané vo filme chápeme aj bez toho a postava novinárky potom dvojnásobne. Ale potešilo neštandartné mozaikovité rozprávanie, kedy prebiehajú dve dejové línie súčasne a jedna oproti nim v budúcnosti. Alebo dve v minulosti a jedna v prítomnosti, ako chcete. 70% (07.02.2018)

Excelentní politické konverzační drama. Snímek vyniká a stojí především na propracovaném scénáři. Velmi podnětné, obsažné a úderné dialogy se zajímavými myšlenkami a neobtěžující mírou amerického patriotismu klasicky Hollywoodského "Bojuji za svou vlast" formátu. A přitom je vše zvládnuto tak, aby se v situaci orientoval i člověk, jehož politika nezajímá či se jí nijak hluboce nezaobírá. Kromě známé herecké elity mě ještě více zaujal Andrew Garfield a jeho postava. (05.02.2012)

Hrdinovia a zbabelci sú dosť rozporuplným filmom, kde vystupujú veľmi kvalitní herci. Robert Redford film režíroval a tiež v ňom stvárnil aj hlavnú postavu. Film prekvapivo nie je tak priamočiaro antibushovský, ako sa od Redforda očakáva, ale je viac komplexný a snaží sa diváka prinútiť rozmýšľať nad základnými otázkami ohľadom americkej politiky. Akčné scény z Afganistanu slúžia vyslovene na pretrhnutie súvislého toku konverzácií. Spolu tvoria zaujímavú dejovú líniu v nízko rozpočtovom prevedení. (17.11.2014)

Robert Redford se nám po delší době posadil za kameru, aby zde interpretoval své myšlenky a názory o dnešní politické situaci. A vznikl z toho snímek, ve kterém se opravdu hodně mluví. Film je rozdělen na tři dějové linie. V té první sledujeme rozhovor Meryl Streep s Cruisem. Je opravdu radost sledovat jejich slovní přestřelky a oba hrají výborně ( i když Meryl přece jenom o něco líp). Ještě lepší jsou ale dialogy mezi učitelem s tváří samotného Redforda a jeho studentem. Tahle dějová linie mě asi zaujala ze všech nejvíc. No a potom zde je ještě linie z Afgánistánu, která všechny tyto linie spojuje dohromady. No a dohromady to dává opravdu výborný celek, který i přes to kecání ani na chvilku nenudí. Redford totiž věděl co chtěl natočit a jak to natočit, a podle toho to také vypadá. Vznikl tak film, o kterém asi budu ještě pár dní přemýšlet. (20.04.2008)

Jak lvové bijem o mříže... a pak si spořádaně sedneme zpátky a libujeme si nad svým hrdinstvím. To je ve zkratce můj dojem z války vedené v mrazu afghánských hor, v teple senátorské kanceláře i v bludišti vlastního svědomí. Robert Redford se rozhodl přispět se svou troškou do politicko-protiválečného mlýna a natočil konverzační drama, jemuž chvílemi docházejí slova a omílá fráze stejně nicneříkající jako projevy těch, které kritizuje. Ač má Redford dosud přitažlivosti a kouzla tolik, že by je USA mohly zařadit na seznam exportních surovin a zařídit tak, aby řada mužů už nikdy neslyšela nějakou milou větu typu "o tebe bych si ani neopřela kolo, kriple," nestačí to na vyvážení prázdnotou dunící filosofie jeho postavy. Druhá partie, rozehraná ambiciózním politikem a zkušenou novinářkou, je na tom lépe díky Cruisově senátorovi, v němž by se poznali mnozí čeští politici (být štíhlejší, vzhlednější, rétoricky obratnější a chytřejší - a oplývat darem sebereflexe), odrážejícím s kennedyovskou patkou a žraločím úsměvem ataky spíš unavené než zuřivé reportérky v podání Streepové, jež má svůj úkol ztížený díky neobjevné roli zcyničtělého profesionála v dilematu mezi svědomím a nutností platit nájem. Afghánská pasáž pouze přispívá ke zvýšení množství prvků v množině "viděno stokrát a lépe." Redfordova zkušenost a zručnost se sice nezapřou, povedené okamžiky jako prezidentská ne/kandidatura nebo okamžik, kdy se Cruisův antihrdina dozvídá zprávu o výsledku své nejnovější snahy zabodovat v očích národa, ať to stojí cokoli, jsou ale zakutány v moři vaty jako obzvlášť křehké zboží. Vzdor historické nepřesnosti se mi kontrast lev versus jehně zdá výstižný a přijatelný (navíc ušatý a hýkající symbol demokratické strany by mohl budit jiné asociace, než o jaké filmu patrně jde), navíc tato metafora může odkazovat i na známý výrok Alexandra Velikého: "Raději budu čelit armádě lvů vedených jehnětem než armádě jehňat vedených lvem" vzhledem k tomu, že nejznámějším makedonským rodákem se ohání i senátor Irving při vysvětlování, že válčení v Afghánistánu byla vždycky věc složitá. Naneštěstí veškerým snahám o shovívavost podkopává film židli, když sice kritizuje apatii a aroganci, ale jedním dechem se z nich usvědčuje sám, když ústy Streepové tvrdí, že 2. světová válka netrvala ani pět let. Jak pro koho, milí U.S. friends, jak pro koho... S jiným scénářem by trojjediný příběh hrdinství a zbabělosti možná fungoval dobře, v podání rozhněvaného starého muže (promiň, Roberte) se však toto gesto odporu vůči hloupým bílým límečkům mění v nehrdinské máchnutí do prázdna, které netrefí ani ty mříže a je korektně uhlazené tam, kde by mělo být nesmlouvavé, přeplněné klišé a slovy ve chvílích, kdy by mělo být originální a jednat, a patetické tam, kde by mělo být tiše výmluvné. Nezní už pomalu "politicko-protiválečné drama" jako "mlácení prázdné slámy" v hollywoodštině? (08.01.2008)