Uvnitř

Inside, to je prolnutí žánrového filmu s uměním. Francouzi jakožto pokračovatelé avantgardních tradic se jen stěží mohou zbavit kontextu, z něhož vzešli, a i v post-feministickém gorefestu Inside pokračují v tendencích francouzského impresionismu, poetického realismu, nové vlny 60. let, májových událostí v Paříži, Cinema du look a kdovíčeho ještě a rigidní pravidla žánru v zásadě přetransformovávají do moderního tvaru, který se vyznačuje zejména tím, že otázek s postupem filmu přibývá, nikoliv ubývá. Vyjednávání mezi klasickou žánrovkou a moderním přístupem se analogicky vztahuje ke kardinální otázce, zda pociťuje divák u Inside potěchu a slast spíše z emocí (doména klasického filmu), anebo z estetiky díla (doména moderního filmu). První koncept vychází z toho, že tragédie, potažmo horor, diváky přitahuje pouze tehdy, když je hodnota výsledku rovnice „slast mínus strach“ kladná. Druhý koncept oponuje tím, že slast je jiného druhu než strach a že ji nelze umístit do jedné roviny. Podle druhého konceptu při sledování hororu nezažíváme pouze drásavé emoce, ale pociťujeme i rozkoš ze způsobu, jakým je film natočen – odtud potěcha z estetiky díla, jehož harmonie a formální působivost dokonce přebíjí a přepisuje nepříjemné pocity strachu. Tvrdím proto, že za slastí z Inside stojí estetika, nikoliv brutalita. ____ Post-feministický je ten film proto, že problémová žena - hlavní hrdinka - přijímá trest nebo záhubu ze strany patriarchálního systému, proti němu se otevřeně v předešlém životě prohřešovala. Manžel není ve skutečnosti mrtvý, jak se nám snaží namluvit synopse. Žena ho opustila, popř. absolvovala umělé oplodnění, a tvůrci Inside v ní proto vidí nebezpečné znamení přetrvávajícího feminismu coby hnutí, jež činí z žen oběti a ohrožuje instituci rodiny... „znamení“ v předchozí větě lze pak nahradit ekvivalentem „zárodek“ jako doslovné metafory embrya, které je třeba vymýtit. Inside tedy není ten typ staršího, feministického hororu, kde musí obava ženy, že její dítě bude poškozené, metaforizovat do Vetřelce, jehož nechce porodit astronautka Ellen Ripley, nebo Antikrista, jehož, možná, nosí v lůně nebohá Rosemary, ale Inside je už typ hororu nového, post-feministického. Ženy již rovnoprávnosti dosáhly a teď za ni musí platit. (03.05.2009)

Jeden úhel pohledu napovídá, že Bustillo a Maury měli zůstat za ty sviňské hematolázně Uvnitř polstrované cely. Nepříliš přesvědčivě budované napětí se zvrhne v torture porn, kde se na jednu stranu až „jacksonovsky” dělá mamince tracheotomie ze špatné strany krku a na druhou brutálně vraždí s explicitou na takové úrovni, že znepokojení přechází ve znechucení. Pointa vysvětlující důvody všeho toho počínání nefunguje, lehce pohlídatelné chyby se kupí (šílená porodní asistentka má obličej od krve a když otevře policii, ejhle, je čistý) a chování většiny postav vykazuje známky lehké retardace (v tomhle ohledu vládne sousedská hlídka, která předčí i tu Stillerovu). To je výsledek nadšené práce chlapců, kteří milují Raimiho a gore. Násilí pro násilí, kterému nebude dělat problém uspokojit žánrové labužníky (doufám, že jen duševně). A pak je tu druhý úhel pohledu, který… A je vůbec nějaký..? (12.06.2018)

Perla Group dokázali se svým dabingem udělat z tohoto hororu dokonalou komedii a opravdu jsem se zasmál od srdce. To samozřejmě není chyba filmu, ale naprosto stupidnímu dabingu, který v konečném důsledku zkazí úplně celý film, ale i tak to je dost zvláštní film, který sice nabízí dobré gore scény, ale jinak teda nic moc. (01.07.2018)

Mateřské inferno. Atmosféra funkční na 666% - stará se o to kombinace bezkonkurenčně démonického zjevu Béatrice Dalle, dlouho nejasné příčiny všeho zla a extrémně nepříjemné brutality. Několik vizuáních nápadů je vyloženě lahůdkových (žena objevující se a zase mizící v temném prostoru dveří). Jediná škoda, že finální pointa na vysoko nastavenou laťku úplně nestačí, nemluvě o narůstající debilitě v závěru ("respawn" policajta). (09.10.2010)

Byla jsem popravdě natěšená na pořádný horor ale konečný výsledek je zcela rozpačitý. Co bych nejprve vyzdvihla, je že si absolutně z ničeho nebere servítky- nekompromisně reálné nebo spíš naturalistické pojetí, masky a stupňující se zlověstné napětí. Co mě naopak zklamalo a docela naštvalo, byly nelogičnosti a přehnanosti v ději a demence hlavní hrdinky. Tenhle hororový subžánr mi nebude asi nikdy blízký,ale tohle byla jedna z mála čistě hororových vyvražďovaček,kterou dokážu nějak ocenit. (04.12.2011)