Radiace útočí
Die Wolke
Atómový mrak
Režie:
Gregor SchnitzlerScénář:
Jane AinscoughHrají:
Paula Kalenberg, Franz Dinda, Hans-Laurin Beyerling, Carina N. Wiese, Gabriela Maria Schmeide, Tom Wlaschiha, Claire Oelkers, Jennifer Ulrich (více)Obsahy(1)
Havárie v atomové elektrárně nedaleko Frankfurtu vyvolá v místních obyvatelích paniku. Nad elektrárnou se utvoří obrovský radioaktivní mrak, který se řítí na město Schlitz. Všichni obyvatelé bezprostředního okolí elektrárny jsou okamžitě ozářeni a 38,000 lidí během krátké doby umírá. Ti šťastní, kteří bydlí trochu dále, se snaží před radioaktivitou uniknout. Mezi jinými se o útěk pokouší i šestnáctiletá Hannah a její přítel Elmar. Elmarovi se podaří uniknout v poslední chvíli, ale Hannah se zdrží a je kontaminována. Jejich hluboká láska je však i nadále drží pohromadě: Almar umístí Hannah do sanatoria, líbají se, objímají, milují…Almar brzy zjišťuje, že je taky kontaminován. Ačkoliv se jejich situace zdá být beznadějná, jejich láska jim pomáhá překonat všechna úskalí. Možná, že nebudou žít navždy, ale budou bojovat za každý kousíček naděje a štěstí – a nakonec zjistí, že krátký život naplněný opravdovou láskou, může znamenat hodně… (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (72)
prvních 20 minut hezká romantika s kráskou, pak vybouchne atomovka (elektrárna) a lidi se začnou chovat zhovadile. Po dvou hodinách bezvládí se začnou centrem města procházet krávy. No v týhle části je otravnej kluk kterej naštěstí umře na nárazník v hlavě. Což vede ke zhroucení holky a ještě dementnějšímu chování = sprcha radioaktivním spadem. Zase se setká s láskou a světe div se, nemocnej je on. na konci happy end, ale to už sem moc nevnímal... ()
Nikdy bych neřekl ,že součanému německému filmu dám za 5 mimo Bílého pekla. Ale tohle se mě prostě líbilo. Má to velice sugestivní náladu a člověk u toho zůstává docela dost pohnutý.Začátek byl poněkud nudný ,ale na štěstí trval jen 20 minut a pak to přišlo. Bylo zajímavé sledovat chování lidí před blížící se radioaktivitou místy dost bezohlednými ,ale kdo z nás by se asi choval jinak. První zásadní moment přišel ,když přejeli malého kluka a jeho sestra ho na silnici mrtvého drží v náručí a auta na ní troubí a pouze jedno z nich se jí snaží pomoc. Pak je velice smutná ta část kdy je Hannah v nemocnici ozářená a začnou jí padat vlasy.A když začne chodit do školy jak na ní lidi koukají a jsou poměrně zlý. Osobně bych čekal mnohem víc solidarity v takové situaci. A nakonci kdy i její kluk zjistí ,že je ozářený a jedou spolu do míst kde v kukuřici leží její mrtvý bráška ,aby ho pohřbili ,vzhledem k tomu ,že tam jedou asi měsíc až dva po havárie to asi není zrovna hezký pohled. Tenhle tip filmů mám rád at už to je Den Poté či Vlákna ,který se přímo zabývají atomovým výbuchem ,tady se jedná jen o ozáření. ()
Zdá se mi, že se Němci oklepali když přišli na to, že i v jejich zemi může vzniknout světově oceňovaný film a tak se pustili do opravdu velkolepé záležitosti zfilmovat biologickou katastrofu, která se jim rozhodně povedla. Evidentně se snaží o co největší sblížení filmové reality s divákem a tak do toho dávají opravdu vše, jen to vše je opravdu hodně málo, protože zfilmovat biologickou havárii snad ani jinak než špatně a průměrně nejde. Každopádně herci stojí za starou belu stejně jako tento film. Snaží se být kůl a dobrý, protože Německo je dobré, ale opak je pravdou. ()
Celý región sa v panike natlačí do vlakovej stanice, ako keby vlak bol jediný dopravný prostriedok. Chápem, bola by to nuda, keby všetci pekne odfrčali na autách do bezpečia. ............ No nič, poďme k samotnému filmu. Tak ako bola nudná prvá polovica, od momentu, kedy zrazilo auto Hannahinho brata (inak riadná nečakaná facka) sa to aspoň trochu rozbehlo a niektoré momenty zobrazujúce beznádej či paniku sa podarili. Rovnako tomu svedčí ten nepríjemný záver, keďže celý film bol v podstate lovestory............ Inak , nie je ten Schnitzler náhodou nejaký aktista? Alebo ako si mám vysvetliť ten záverečný vyrujúci titulok ()
Když jsem zahlédl v trafice kýčovitý obal s nápisem RADIACE ÚTOČÍ, nemohl jsem odolat. Radiace mě živí, radiace mě šatí, pořizuje má DVD, ale útočit jsem ji ještě neviděl. Červený studem jako bych kupoval nějaké porno jsem vytáhl v trafice příslušnou pošetku a předložil ji prodavačce, která mi lhostejně oznámila cenu. Moje myšlenky nebyly čisté, těšil jsem se, jak to těm ekoteroristům natřu, až jim budu vyčítat jednu chybu za druhou. Musím říct, že v tomto ohledu mě film převelice zklamal. Hrozivé kraviny se v něm sice objevují, ovšem v naprosto neuspokojující frekvenci. Není to dáno ani tak fundovaností tvůrců, jako tím, že se technickými detaily až tak nezabývají a v určitých chvílích je dokonce mají správně. První hloupost dokonce ani nebyla z mého oboru: učitel v páté minutě označil celulózu za protein. Možná však scénáristovi křivdím, třebas chtěl poukázat na nízkou úroveň německého školství a vzdělanosti vůbec. S tím však ostře kontrastují znalosti jistého výrostka o jaderných haváriích, nejsem si tedy jist. Příjemně překvapen jsem byl, když byla vyhlášena logická opatření jako ukrytí. Potom přišla evakuace a to byla skutečně (ná)silná scéna. Když si člověk pročte, jak probíhala v okolí Černobylu, a zhlédne tento film, jeho srdce musí naplnit láska k Sovětskému Svazu a sovětskému lidu. Evakuace tedy proběhla ne zcela úspěšně a následná Apokalypsa pohltila celé Německo. Lidé poztráceli vlasy, což se při ozáření skutečně, jak známo, stává a dobře jim nebylo, ovšem pleť hlavní hrdinky vykazovala vůči záření zvláštní rezistivitu. Její přítel trpěl právě opačně. Kolega vyhrabal web s příznaky nemoci z ozáření a to nám způsobilo v hlavě zmatek. Nevěděli jsme, kolik dní od katastrofy uběhlo. Některé příznaky ukazovaly na pár hodin, jiné na 14 dní. Snad by to bylo pochopitelné, kdyby hlavní hrdinka byla mrtvá. To prosím neberte jako výraz antipatií a mou touhu, ale jako odborný názor. Když k ní přišel její milý, dostal dozimetr a jodid. Ona se sice jodová profylaxe v případě obdobných havárií skutečně zavádí, tvrdí se však, že se musí uskutečnit dostatečně včas, pak už je pozdě. Rovněž nevím, jak měl našemu hrdinovi pomoci dozimetr. Přeci jen, k monitorování vnitřního ozáření moc vhodný není, dávku, kterou jste schytali před jeho připnutím nevyhodnotí a pokud by tam milý nebyl pacientem, jen by překážel a nepustili by ho dovnitř. K záření však dozimetr patří a tak ho dostat musel. Nu, i mnoho jiných věcí jsem se dozvěděl a následně proklel našeho profesora na Dozimetrii vniřních zářičů. Takových pravd, co mi zatvrzele tajil! Jako blesk z čistého nebe na mě zapůsobilo sdělení, že v Německých jaderných elektrárnách dochází ke 114 poruchám ročně. A to jistě byly ututlány takové poruchy jako rozbitý kávovar ve velíně JE. Smějte se, ale spící operátor reaktoru je závažným narušením jaderné bezpečnosti. Je to tak, jádra je třeba zakázat, od teď ať existují raději již jen elektronové obaly! Roztrhal jsem svůj vysokoškolský diplom a šel spát. Usnout jsem však nemohl. () (méně) (více)