Královská hra

Hm, je to tu samý pětihvězdičkový machr, ale pochybuju, že někdo z nich opravdu četl skvělou Zweigovu knihu. Je totiž velmi důležité, že kniha končí úplně jinak, a proč končí úplně jinak. Kdybych hrál šachy s Munzarem já, tak bych zvažoval, jestli mu nedat cvičně pár facek, protože bych viděl jen nesportovně se chovajícího dřeváka (viz hláška "teď už to dlouho trvat nebude"), což kontrastuje s profesionalitou rádoby "padoušského" hráče. Jestli měla být inscenace oslavou vítězství slušného člověka nad hajzlem, tak se to moc nepovedlo, protože se slušný člověk musí chovat jako sportovec v duchu fair play a pravidel i u partie, a to i kdyby hrál s někým, kdo žere malý děti a zapíjí je vodou z radiátoru, jinak si vyhrát nezaslouží. (15.03.2019)

Možná zajímavý příběh se silným morálním poselstvím, který strhává dolů příšerné televizní zpracování (takhle sice vypadaly všechny tehdejší inscenace, ale proto jsem se na ně taky nekoukal) a herci, kteří se opravdu snažili, ale zároveň to jsou jedni z mých nejméně oblíbených a to až do dnešních dob (Munzar, Haničinec) a jejich herecký projev mně dost irituje. (30.03.2016)

80% — Další inscenace ze zlatého fondu televizní tvorby a opět, podobně jako v Ubohém panu Kufaltovi, v ní excelovali Luděk Munzar a Rudolf Hrušínský. Druhý jmenovaný byl ovšem tentokrát úplně nejlepší, jeho arogantní, sebestředný a ve své podstatě prázdný velmistr Čentovič byl jedinečný. Způsob, jakým přistupoval k partiím, jak táhnul figurkami, jeho pohled, namyšlené odcházení od rozehrané partie k novinám, to byl koncert. (14.06.2016)

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% (04.12.2020)

Výborná inscenace s nezapomenutelným výkonem Rudolfa Hrušínského, všichni ostatní byli minimálně o třídu horší. A poněkud mi vadí zcela neuvěřitelný profil novináře jako člověka fandícího pravdě a slušnosti, který dá těmto hodnotám přednost před bulvárním článkem. Tahle pohádková část do celého konceptu příliš nezapadla. (12.07.2012)