Synecdoche, New York

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. (13.12.2009)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Synecdoche je takový milý a příjemně depresivní film o člověku, či lidech, kteří si ve svém posledním tažením uvědomují, že po sobě vlastně nezanechali žádný odkaz. Takže honem napravovat. Náš hlavní hrdina - říkejme mu pan Canden, neb se tak jmenuje, má vyprávět skutečně o čem. A tak vypráví...Nutno říct, že jeho vyprávění je skutečně poutavé a hlavně solidně naturalistické. Ve filmu nechybí ani pár mouder, které minimálně za zamyšlení stojí. Řekněme solidní 3*. Možná, že časem i o 1* hodnocení zvýším. A málem bych zapomněl. Film disponuje přenádherným soundtrackem, který zde sedí jako ušitý, takže tu 4. hvězdu přihodím rovnou. (10.08.2012)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)