Synecdoche, New York

Canden je jako mnoho z nás herců života, kteří permanentně dostáváme angažmá v nejhorší šmíře, zapomínáme text, spoluúčinkující se na nás dívají svrchu, dramaturg je naložený v lihu, nápověda má chronické pracovní absence a jsme vyčerpaní z toho, jak ve vlastní životní hře dostáváme jen samé vedlejší role. Ale na rozdíl od nás to umí zrežírovat a Charlie Kaufman napsat. (09.08.2013)

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)

Podivně krásné a krásně depresivní představení, při jehož sledování jsem si připadal, jako kdyby se mi smutný klaun,ten nejsmutnější klaun, co znám, snažil otevřít oči tím, že mi je narve do žil, aby putovaly mojí oběhovou soustavou a tak si prohlédly všechen ten pulzující hnus, který se může každou další chvílí rozložit na NIC...a já si pak uvědomil, že můj život je jen pokus o špatný vtip, kterému se já nikdy nezasměji, a který je navíc vyprávěn dost krátce na to, abych ho stihl pochopit. Charlie Kaufman mi v tomto filmu ukázal své deprese a strachy a stihl tak odhalit i strachy mé...a určitě nejen ty mé. Tenhle New York, který postavil, je každého z nás. Geniální...nelítostné 100% (22.04.2009)