Marcela

Z Manželskych etud je Marcela nejpůsobivější (platí i na tuto, rozšířenou verzi), což je dáno i tim, že její zivot patří mezi ty drsnější. Jeden smutný obraz za druhým, i ty, kde se lidé smeji a jsou v tu chvíli veseli, jsou v podstatě hrozně smutne. Líbi se mi, jak Třeštíková k natáčení prřstupuje - vždy jen pár otázek, neexhibuje, takřka nekomentuje, jen se dívá. Je z ní přitom cítit účast s lidmi, které točí - a nemyslím tím pokryteckou účast bulvárnich titulků typu "Karel je v nemocnici! Dcerka pláče." A lidi, které točí, to musejí vědet, protože nechat si pustit kameru k sobě takhle blizko je pro mě osobněnepochopitelné. Shrnuto: velmi dobré!... 85% (27.04.2008)

Těžko říci, komu ty hvězdičky náleží více, zda paní Třeštíkové, či Marcele, která se s osudem pere obdivuhodně a navíc se o svůj příběh dělí s tolika lidmi. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že není výjimečná oproti mnoha dalším lidem téhle země - takových, ke kterým se štěstěna odjakživa obrací zády, je spousta. Jen nemají "svůj film". Osobně nemám příliš ráda jednostranně zaměřené filmy, takže právě u těchto dokumentů (čímž nijak nesnižuji jejich hodnotu), mi chybí komplexnější pohled - názory jiných lidí. Ale chápu, že tady jde o autorský záměr - vyprávět očima Marcely - proto od tohoto faktu v hodnocení odhlížím. Přiznat však musím jedno - Marcelin příběh mě zasáhl jako už dlouho nic. Nestává se mi totiž, že bych kvůli filmu nemohla večer usnout. Směrem k paní Třeštíkové snad jen jediná výtka - ta scéna v krematoriu, bylo to nutné? (22.03.2009)

Helena Třeštíková měla nesmírně štěstí a čuch na hlavní představitelku. Život Marcely je jedno neštěstí za druhým, až z toho mrazí, a plně naplňuje představy, že nejlepší scénáře píše život sám. Takže už stačilo "jen" sledovat a vybrat to nejzajímavější. A jen dávám do uvozovek, protože je jasné, že bez talentu režisérky by ani tak drsný příběh, jako má Marcela, nemusel hned znamenat, že se bude jednat o skvělý film. A oceňuji i vytrvalost, točit časosběrné dokumenty jistě není jednoduché... (06.12.2015)

Česká filmárka, pedagogička a režisérka Helena Třeštíková je prebornicou, majsterkou a mimoriadne skúsenou persónou v oblasti točenia časozberných dokumentov. Robí to s citom, vyberá si vskutku zaujímavé osobnosti, trpezlivo kamerou konzervuje ľudské osudy. V snímku "Marcela" môžme sledovať neľahký, smutný život jednej obyčajnej, prostej ženy z Prahy, s ktorou sa osud nemaznal. "Marcela" to mala veru ťažké. Pani Třeštíková o nej natočila srdcervúci dokumentárny film. **** (22.02.2017)

Inzeráty jsou na nic, o tom jsem, byla a budu přesvědčena. ___ Ráda bych, aby se na tento film dívali všichni muži, kteří tvrdí, že chtějí ženu přirozenou od přírody, a aby se potom podívali do zrcadla a hleděli si takovým tím hlubokým, přemýšlivým pohledem do svých vlastních krásných dokonalých očí. Kouzlo časosběrného je naprosté, dokonalé, nepřenosné, nepoužitelné nikde jinde. Pořád nevím, jak se na takové filmy dívat, já, fanynka všeho komponovaného, dělaného na efekt, obdivovatelka Charmse a Triera a Hanekeho a Pasoliniho a vůbec všech bizardních absurdních magických nereálných kompozic, které jsou (?) stejné jako život v této nejsyrovější podobě. Lze se podívat skutečnému člověku jako je Marcela do očí a říct mu, že v rámci umění lze vnímat lidi, kteří pojídají jiné lidi a vraždí, protože je to baví, a znásilňují, protože nemají odpoledne co dělat, jako všechny další jiné lidi, dívat se na ně bez zhnusení nebo dokonce cítit obdiv a respekt, že to tak někdo vymyslel a sepsal? Mohu psát po srmti svojí vlastní matky o smrti beze studu nad tím, co jsem to vlastně za člověka? Ale já o tom psala již za jejího života a takové věci mi připadaly jako nevyhnutelné. U Marcely nepřemýšlím nad Marcelou, aspoň já ne, není samojediná a není nijak neobvyklá, naopak ukazuje malost a zveřejňuje to, že takoví jsou všichni, všem se něco podobného děje, každý je takový, nikdo nevyčuhuje. Síla tohoto filmu (vyhýbám se označení dokument) je v tom, že vzbuzuje pochybnosti, vyrojují se otázky, nastolují dilemata, jak se podobnému životu vyhnout. Lze to vůbec udělat, lze si podržet jednu myšlenku po delší dobu nebo snad do konce života, je možné nezabřednout do vlastní neschopnosti a slabosti a nezabřednout do neschopnosti a slabosti ostatních a celého davu, který reprezentují? Chci říct, je člověk člověkem za každých okolností? Nevím, ale budu o tom přemýšlet. (26.06.2010)