Rolling Stones

Proč v komentářích pátrat po tom, jací byli Rolling Stones při koncertu v Beacon Theatre (výborní, jako kdyby hráli naposled v životě), či jaký výkon podal Scorsese (jeho LAST WALTZ se stal vzorovým "záznamem koncertu", zde potvrzuje své kvality a je přitom hravý)? Podstatnější totiž je odpovědět si na otázku: "Co Rolling Stones znamená pro Scorseseho?", protože SHINE A LIGHT je rekapitulací jak tvorby Stoneů (prostřihy na archivní rozhovory), tak i Scorseseho (četné autoreference, střet dvou scorseseovských dokumentárních přístupů - čerpání z archivů ala NO DIRECTION HOME a záznam koncertu dle mustru LAST WALTZ). Co se týče záznamu koncertů Stoneů, audiovizuální zážitek je naprosto dokonalý (aby taky ne, když se nahrávaly dvě noci, používalo celkem 18 kamer, za nimi stáli oscaroví či na něj nominovaní kameramani a stříhalo se 9 měsíců) a vzhledem k dlouhému snímání Jaggera a Richardse až fetišistické; na druhou stranu je průměrná délka záběru mezi 5-8s, což je u Stoneů nezvyk (viz BRIDGES TO BABYLON TOUR). A pokud si ještě stále myslíte, že SHINE A LIGHT je pro Scorseseho zakázkový snímek, kterým si chtěl vydělat peníze, tak si počkejte na závěrečný famózní záběr, v němž Rolling Stones sdílejí stejný svět jako CASINO, MAFIÁNI či GANGY V NEW YORKU a SKRYTÁ IDENTITA. P.S. Titulní píseň zazní pouze v závěrečných titulcích, doporučuji si počkat - už kvůli malému dialogovému fóru - do úplného konce. (29.06.2008)

dvě hodnocení. 1. po filmařský stránce jasná pětka (hvězd), jednička (podle, když by se to hodnotilo jako na vysvědčení). Že je Marty vynikajicí filmař ví každej, takže i tento portrét je bezchybnej a nelze mu nic vytknout. 2. Na druhý straně koukat dvě hodiny ty zmuchlaný tváře v detailech to je jen pro masochisty. (20.02.2010)

Stouni bezpochyby patří mezi jednu z největších legend rockového nebe. Jejich songy se mi líbí, ale nepatřím mezi jejich skalní a věrné fanoušky. Tudíž se v jejich repertoáru vyznám jen velmi poskromnu. Nejspíše z tohoto důvodu mi film posloužil spíše jako zvuková kulisa, než abych celé dvě hodiny přímo sledovala jejich koncert, kterému byla věnována, bez pár archivních záběrů, největší část. Nejvíce mne potěšilo několika minutové vystoupení mé hudební bohyně, Christiny Aguilery. (14.05.2010)

Čekal jsem víc dokument, něco ve stylu Jarmuschova a Youngova Crazy Horse, ale takhle je to taky nářez, prostě klasika. (Film měl zřejmě chybnou reklamu, když na něj chodí spíš fandové Scorseseho než Rolling Stones.) Skvělý koncert s mnoha detailními záběry prostříhaný archivními interview s jednotlivými členy nestárnoucí kapely. Zvlášť doporučuju vidět v kině, protože to má supr zvuk a na velkém plátně je to silný zážitek. Keith Richards je tu prostě k zulíbání, jeho pohyby, tanečky i zpěv, ostatně jako vždycky. A rošťácký Ronnie Wood i stoický Charlie Watts vlastně taky. To jsou prostě Rolling Stones! Potěšili mě mou oblíbenou ale jinak méně známou písní Shattered, naopak Sympathy for the Devil působí už poněkud nepřesvědčivě a nezbytné Satisfaction chybí náboj a stává se jen rutinou a povinností. Jinak hosté taky výborní, Buddy „motherfuckin'“ Guy skoro stejně dobrý jako Bo Diddley se svou hranatou kytarou na Voodoo Lounge. Jinak bych uvítal titulky i u písniček, viděl jsem kdysi na čt2 otitulkovaný koncert Lets Spend the Night Together a podle mě to zážitek z koncertu umocnilo. (25.09.2008)

Keith vykouří své tři cigarety - maximum co má dovolené od doktora. Mick nám zatancuje a žďouchá rozkrokem do zadečku Christiny Aquilery. Erekce se už bát nemusí. Ono ustát to, že se stáváte velkoburžoazním dědulou, proti kterému jste před 40 lety brojili je asi to největší stonovské umění. Zároveň je to ale taky solidní křeč. (19.07.2008)