Strom života

Nejvíc cool na tomhle filmu je, že se tam vyskytují dinosauři. V přírodním fetišismu je to na stejném levelu jak Valhalla Rising. Záběry jsou opravdu nádherné a poetické. Malick ale perfektně dovede navodit atmosféru všech prostředí, klidně i industriálních a dokonce fungují plynulé přechody mezi lesy a korporací aniž by to narušilo atmosféru. Zároveň kamera je brilantní, téměř neustále v pohybu, když si kluci hrají, tak je taky hravá zběsile zoomuje a občas rychlý střih a furt něco. Když jsou záběry na planety, tak je opuletně statická. Hudba taky super, občas vyvolává mrazení v zádech. Jako videoklip ten film funguje dokonale. Řemeslně je prostě perfektní. Jenže to nemá děj a je to hrozná nuda. Bez rychloposuvu nekoukatelné. Prostě se tam fakt nic neděje. Jen náhodné situace. Táta v kariéře neuspěl, tak je tvrdej na syny. Máma je hodná a to je fakt vše.Strom života bych prostě nikomu nedoporučil. Jestli chcete krásné záběry na přírodu, koukněte se na Earth od Attenborougha tam jsou ještě milionkrát lepší. A jako rodinné drama z 50. let vám lépe poslouží např. Revolutionary Road. (16.10.2011)

Filmová úvaha nad mnohoznačností, podstatou i předmětem víry, o konfliktu a smíření. S životem, se smrtí, se sebou samým... Malick stvořil film, na který se nezapomíná a který, bohužel, na ploše 138 minut je pouze trailerem na skutečný, prý šestihodinový kolos, který si na BluRayi vychutnám se stejnou chutí. 46. MFFKV (11.07.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)

Unikátní film, který plyne jako úchvatný tok pomíjivého života na naší planetě, přičemž mnou během těch dvou hodin prošlo takové množství obdivů, emocí a myšlenek toho nejtěžšího kalibru, až bych se nejradši rozplynul už teď hned. S hodnocením si nevím rady, dějovost mě ale paradoxně spíše zmátla, faktor Boha též. Nemyslím, že se s TREE OF LIFE vidíme naposled. (11.05.2013)