Zvětšenina

Když jsem k tomu sedal, znal jsem to jen jako slavné jméno a těšil se, že uvidím jeden z "těch" filmů "oné" epochy. Od začátku jsem byl zaskočen, tohle jsem nečekal. Od začátku do konce v napětí, co z toho bude, jestli vůbec něco. Ale zároveň jsem od začátku do konce cítil, že je to opravdu "ten" film. A opravdu o "oněch" časech. Dojem byl tak silný, že jsem ani neměl potřebu "pochopit výpověď", stačilo vnímat. To podivuhodné, tak vymakané spojení modu "mysteriózní kriminálka" s mody "hrdina naší doby" a "estetično" mě dostalo. Škoda, že tam nehráli ti Velveti. Mimochodem, jaktože mi hrdina tohoto filmu připadal jako nesympaťák a přitom mi byl tak sympatický? Nevím. Snad protože je tvůrce? Protože je formát? Protože mu o něco jde? Protože mu o nic nejde? Protože mlčí? Protože se umí dívat? Protože někdy v průběhu zahlédl sám sebe? (05.06.2011)

Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. (24.05.2018)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Od počátku mi tento film svými vyzobrazeními připomínal mix snímků pánů Kubricka (A Clockwork orange) a Felliniho (La Dolce vita)..a u obrazové stránky to taky skončilo. Neuvěřitelně přirozeně natočený snímek popisující neobyčejný život neobyčejného fotografa, který fotí neobyčejné věci. Zní to moc obyčejně? Zdaleka není! :) Zlehka misteriózní Blow-up je téměř obrazem, či fotografií. A k závěrečnému pantomimickému tenisovému zápasu se nedá nic dodat..nádhera. (11.08.2006)

Zvětšenina mi tak trošku připomíná šedesátá léta. Legenda, několik silných okamžiků, ale kvůli tomu zbožštění, neustálému omílání a hodnocení mi připadá, že se sama podstata někam vytratila a kdo ví, jestli celá ta váha, která je tomu přikládána, není jen v ústech lidí, kteří o tom hovoří. Zaměřil bych se na detaily, které mě na šedesátých letech i Zvětšenině bavily, ale jako celek mi snímek nedává smysl. Teď nemyslím smysl událostí ve filmu, jen to, že nebudu dávat hodnocení vyšší, když mě zaujalo jen pár drobností. (07.01.2008)