Zvětšenina

najlepší antonioniho film, ktorý som doposiaľ videl (aj keď kvôli čistému svedomiu musím povedať, že som toho od neho zatiaľ nevidel veľa), pasáže, keď jazdí autom, kompozície záberov v ateliéri, nápady ako skupina mímov, kúpa vrtule a podobné veci sú jednoznačne úžasné. kdejaká hollywoodska hlava "mazaná" by z tohhto námetu pevne verím pokojne vytrieskala priemerný thriller, lenže Michelangelo natočil pokojným tempom nepokojný film o tom, že (to bolo prvé, čo mi napadlo keď sa objavil titulok THE END), niekedy je lepšie isté veci nevidieť a nevedieť a že realita nemusí byť totožná s tým, čo vidíme a naopak. Pre mňa osobne silný filmový zážitok. (01.03.2007)

Umělecký film, který velice mírnými a uměřenými prostředky vypráví v prvním plánu drama, které člověku nedá vydechnout. V dalších vrstvách se pak originálně zamýšlí nad tím, jak je život pomíjivý, nevyzpytatelný a nepředvídatelný, ale nejen do budoucnosti, ale i do zdánlivě jasné a přehledné minulosti. V symbolické rovině tento pocit a náladu nastoluje už v úvodu chaotickým průvodem těžko identifikovatelných maškar a stejně tak v závěru slavnou scénou fiktivního tenisu bez míčku. Stalo se to? Stalo se to tak, jak si to člověk pamatuje? Pamatují si všichni totéž? Stejně vrazi jako oběti? Stejně svědci, stejně zainteresovaní jako lhostejní nebo zfetovaní? Volné tempo, zdání hříčky a nepřestajné napětí - to všechno tažené přes úsporně hrajícího skvělého herce. (06.04.2007)

Hned ze začátku musím napsat, že hlavní hrdina mi byl hrozně nesympatický. Jinak je to, ale hezky natočeno, ať už se děj odehrává v uklidňující zeleni parku, či strohých ateliérech plných sličných modelek. Jenže jsem prostě nepochopil, co tím chtěl básník říct. I když jsem si přečetl různé výklady tohoto filmu, tak mi "fascinace obrazem" prostě nepřijde jako dostatečně silné téma pro celovečerní film. (11.04.2008)

Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením. (06.03.2009)

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. (04.07.2015)