Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (462)
Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením. ()
Tak nevím, jestli víc nemám v lásce staré filmy nebo Art filmy. Zvětšenina nicméně splňuje obě varianty. Pro mne, obyčejného člověka, se zde totiž až do scény v parku nedělo nic převratného. Sledovat bezstarostný, veselý, nezávazný životní styl tehdejší mládeže mi mnoho zábavné nepřipadalo. To vše v podání módního fotografa, který je za vodou. Jedno však nemůžu popřít: odhalováním tajemství fotografie a ,,tichem“ při závěrečné scéně jsem byl – nevím proč – fascinován! Vím proč, jsou totiž moc dobré, než abych si jich nevšiml! Přesto jde JEDNO Z NEJLEPŠÍCH DĚL KINEMATOGRAFIE mimo mne. Nepokrytě přiznávám ,,já tomu umění nerozumím…..“ ()
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()
Antonioni mi z tých najgeniálnejších kultových a uznávaných režisérov sadol asi najmenej. Blow up patrí k tým jeho filmom, ktoré ma celý čas bavili. Je to tým, že sa mu podarilo ma na začiatku oklamať a ponúknuť mi akýsi wrong genre, aby som na konci zistil, že som sa pozeral na niečo úplne iné. Film, na ktorého plné pochopenie zrejme treba prednášku na umeleckej škole, ale ktorý môže baviť aj normálneho diváka, pretože čo-to z jeho metafor pochopí aj on. VIDENÉ ZNOVA 6/2017: Tak Blow up sa stáva asi mojim najobľúbenejším Antonioniho filmom. Dokázal totiž v jednom filme zachytiť atmosféru doby a svojou vnútornou existencionalitou byť zároveň nadčasový. ()
Zvětšenina ani chvilku nenudí, má zvláštní atmosféru, je velmi nedramatická ( až na pár momentů ) a... tajemná. Ale jako o celku bych nedokázal říci, o čem to je. Plky o objektivním hledání reality jsem taky četl a určitá část filmu o tom asi bude, ale že by to prostupovalo celým filmem, to se říci nedá. Hmm, hmm opravdu zvláštní film. Zatím za tři, ale rozhodně to časem vyhledám znova... ()
Galerie (112)
Zajímavosti (27)
- V roce 2012 se film umístil na 144. místě v anketě kritiků Sight & Sound o nejlepší světové filmy. (classic)
- Keď Thomas (David Hemmings) fotí bezdomovcov, môžeme v zábere zbadať spisovateľa Julia Cortázara, podľa ktorého krátkej poviedky vznikol scenár k filmu. (classic)
- Kytara, kterou zničil Jeff Beck, patřila právě kytaristovi The In Crowd, Stevemu Howeovi. (džanik)
Reklama