Kanon

(Upozornění, tato recenze byla napsána pod vlivem velké agónie) To jsem takhle před pár dny přemýšlel nad tím, co by jsem mohl zkouknout jako další. Vzpomenul jsem si v tom rozjímání na tři tituly, o nichž jsem věděl jen to, že spolu úzce souvisí: Na Clannad, Air a Kanon. Když jsem se podíval na uživatelské recenze a hodnocení, nejlíp z toho vycházel Kanon, tak jsem si řekl, že to zkusím. Třeba to po pár dílech vypnu, kdo ví? Jak tomu už bývá zvykem, znovu jsem se mýlil. Kanon je po všech stránkách úžasné, stoprocentní anime a rozhodně je mým nejoblíbenějším. Vězte, že Kanon ve vás něco zanechá. Zde vám napíšu pár důvodů, proč je Kanon tím nejlepším, co jsem kdy v rámci animované tvorby viděl. Začněme atmosférou, kterou nádherně dokresluje zimní město a neustálé sněžení. Takovouhle kouzelnou energii, jež z Kanonu vyzařovala, jsem u seriálu viděl naposledy... nikdy. A ta hudba, která hrála při dlouhých záběrech na zasněženou krajinu, to byla taková nádhera, že jsem se jak blbec uculoval do monitoru a pookřával jsem každým momentem. Kresba je mírně předpotopní, mně osobně nijak nevadila, avšak jsem si ze začátku nemohl zvyknout. Kyoto Animation předvedlo dokonalou animaci pohybu, mimiky a lipsyncu a opravdu pěkně se na to koukalo. Děj je velmi solidní, je zajímavě rozložen do několika kapitolek, které se věnují jednotlivým holčinám. Po zhlédnutí posledního dílu mi tato volba autorů přišla logická, byť musím uznat, že je zvláštní. To hlavní, co je třeba vyzdvihnout, jsou postavy, které jsou všechny do jedné sympatické (Určitě jsou to nejsympatičtější postavy, co jsem zatím poznal). Právě charaktery jsou to, co z Kanonu dělá velice lidské a uvěřitelné dílo. Yuiichi je prostě mistr sarkasmu, největší slabost mám pro Mai, jejíž příběh mě nadchnul nejvíce (tady je vidět, že beru na tiché a záhadné dívky, viz. Koneko z HS DxD, nebo Kanade z AB! , ale to je teď jedno :D). Já Kanon prostě miluju a myslím, že to je na mé recenzi vidět. Když jsem dokoukal poslední epizodu, naprosto mlčky jsem jen čuměl do tmy asi dvě minuty, posléze jsem tiše zatleskal a zapíchl to. /5.5*/100% (12.07.2021)

Bolo to milé, jemné plné emócií a celý ten príbeh smeroval krásne ku svojmu koncu. Najprv som to nepochopil ale potom mi došlo, že pred siedmimi rokmi po čas prázdnin keď to dievča spadlo zo stromu on na všetko zabudol, potlačil všetky spomienky na to leto a išiel ďalej. Keď sa vrátil pomaly stretával ľudí s ktorými bol predtým a zároveň si spomínal a všetky tie spomienky ho viedli až k dievčaťu, ktorým to začalo, ktoré čakalo sedem rokov na jeho návrat, ktoré čakalo aby ho zachránil. (19.09.2013)