Majestic

Majestic se dá chápat jako oslava zlaté éry americké kinematografie a studiového systému 50. let, stejně jako doby, kdy hlavní dominantou a kulturním vyžitím na americkém maloměstě byla budova kina, kde se odehrávaly první rande, schůzky přátel a společenský život obce. Scénář s typickým happyendem napodobuje klasická dramata ze 40. a 50. let, které podtrhuje příznačný hudební doprovod i obsazení. Jim Carrey je výborný a oproti své divoké mimice z filmů, které ho proslavily, se ukázněně drží zpátky. V druhé rovině je Darabontův snímek oslavou klasických rodinných hodnot a především zidealizovaného pojetí komunity. To sice odpovídá výše uvedenému hollywoodskému pojetí, ale z dnešního pohledu snímek znevěrohodňuje. Příběh, kde celé město pomáhá opravit budovu stařičkého, kdysi luxusního, kina a spontánně se přidá na stranu scénáristy obžalovaného z protiamerické činnosti v proslulém McCarthyho tažení proti zakukleným komunismům, které stálo tisíce lidí jejich postavení a zdroj obživy, jednoduše není z tohoto světa. Celkový dojem: 85 %. (18.01.2010)

Jak jsem tak předevčírem sledovala "Majestic", připadala jsem si, jako bych sežrala obrovský krémový zákusek, spláchla to colou, jako nášup si dala mléčnou Milku, požvýkala pytlík karamelů a navrch pochroupala hrst kostkového cukru. Mám ráda sladké, ale všeho moc škodí a v tomhle filmu je skoro všeho moc - moc vlídnosti, moc lásky, moc blbosti na straně zla, moc patriotismu a hlavně moc patetických projevů, potlesku, transparentů, pochodové hudby a freneticky šťastných výkřiků. Je to tak sladké a milé a plné ideálů, až by životem otřískaný Evropan blil. Na druhou stranu je dobré se občas nechat dojmout pohádkou, připomenout si, co je správné a jak by vypadal ráj, kdyby existoval: jako americké maloměsto plné přátelských, usměvavých lidí, vždy ochotných podat pomocnou ruku. Pro mě nejslabší Darabont (měl by se nadále věnovat pouze předlohám Stephena Kinga) a nejsilnější Carrey (on umí hrát i bez tlemení, pitvoření, ksichtění a celé té mimicky přemrštěné gymnastiky, volejme hallellujah!). Čtvrtou hvězdičku dávám se značným sebezapřením - chtělo to najmout zdatného střihače, co by ušmiknul tak 45 minut natahování (to by se nechalo sebemrskačům pro director's cut). 70% (14.05.2012)

Frank Darabont natočil veľmi ojedinelý film. Vyjadruje sa žánrovým filmom kriticky k honbe na čarodejnice v 50tych rokoch, berie si na paškál Hollywood ako Wilder v Sunset Boulevard, aby mu zároveň vzdával hold (a kinu) v štýle Bio Paradise a natočil zároveň film v štýle doby, v ktorej sa príbeh odohráva (teda štýlom, akým sa vtedy filmy točili). Takže čo mu vlastne vyčítať? Darabont si myslí, že jeho filmy musia mať vždy výrazne cez dve hodiny, bez ohľadu na tému, ktorej sa venuje. Majestic by mohol byť kvôli tempu a kvôli navnadeniu divákov do kina kľudne o pol hodinu kratší. Niežeby niekedy nudil, alebo by som mal pocit, že sú v ňom scény navyše, ale rovnako by som pri kratšej stopáži nemal pocit, že tu niečo chýba. Patos a obhajoba hodnôt ukotvených v americkej ústave beriem ako súčasť "Capra" hry. (29.01.2013)

Simply love it. Srdcervoucí mravně pojatý snímek s bezkonkurenčním Jimem Carreym v hlavní roli. Frank Darabont není jistota kvality, ale jednou za pár let mu všecko klapne a dokáže natočit skvělé drama, které pobaví a dojme zároveň. The Majestic je právě tento skvostný případ. Ačkoli některé struktury příběhu působí až směšně uměle nebo až moc nepravděpodobně, jako celek to naopak působí velmi dobře a dává najevo, že bez tak absurních situací by ten emocionální zážitek nebyl takový...100% (08.10.2014)

„Jsem na černý listině? Tak jsem sakra na černý listině?!“ - „Žádná černá listina není.“ - „Ovšem. Žádná není. Studio se k tobě jenom nechce znát.“ Když si klidně žijete v 50. letech v USA a najednou se dozvíte, že jste se znelíbili Výboru pro neamerickou činnost, může se vám během chvilky zbortit celý svět. Začít někde jinde pod novou identitou je pak tajným přáním…Líbil se mi už úvod s „dominantním“ Peterem, ale hned po příchodu do Lawsonu začne film bavit naplno a dlouho se na něj moc příjemně dívá (i za přispění soundtracku, zvláště těch boogie-woogie písniček, díky čemuž je třeba perfektní klavírní pasáž vůbec nejlepší v celém filmu). Samozřejmě je jasné, že tahle idyla nevydrží věčně. Horší je, že od čtení dopisu ve vlaku začne postupně přibývat patosu, konec je pak sentimentální a dojemný až běda. A pak záleží na vaší míře přeslazení, jak moc vám to pokazí celkový zážitek. Ale ač jde pro mě o nejslabší Darabontův film, stále je to ještě na slušné 4*. „Adele?“ - „Ano?“ - „Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že tu nejsme sami.“ (22.03.2020)