Toy Story 3: Příběh hraček

Pixar ve mně má přítele. Špičková nostalgická cesta se starými známými, kteří ani za ta léta od prvního dílu neztratili nic ze svého kouzla a vtipu a i dnes nakopávají většinu animované konkurence do zadnice. Animace výborná, vtipy pobaví malé i velké a posledních 20 minut je naprostá emocionální pecka. Při konci opravdu nezůstane žádné oko fanouška suché a jako završení jedné životní etapy Andyho a celé trilogie funguje bezchybně. Stejně jako celý film. (31.10.2010)

Úžasné zakončení příběhu, který mě provázel mým dětstvím. V roce 1996, kdy mi bylo 9 let, jsem našel pod stromečkem originální VHSku s prvním dílem Příběhu hraček a sledoval jsem ten film neustále do zblbnutí, až jsem ho znal nazpaměť. Zkrátka první díl byl mou srdeční záležitostí. Nyní, po necelých 15 letech, jsem zhlédl třetí díl a stejně jako jsem dospěl já, tak dospěla i tato třídilná série od Pixaru. Jsem přesvědčen, že tvůrci záměrně cílili tento film nikoliv na menší publikum, ale že cílili především na publikum, které na prvním dílu vyrůstalo. Proto temnější a strašidelnější atmosféra, proto hororové záběry na spalovnu odpadu, zkrátka původní diváci prvního dílu už nejsou malé děti a v Pixaru to vědí. Já jsem si proto tento film dokázal maximálně užít a pokud to je opravdu poslední díl, tak si myslím, že těžko se mohlo této sérii dostat důstojnějšího rozloučení. A děkuji tvůrcům i za to, že sem vpašovali písničku z prvního dílu, velice rád jsem si připomenul Pavla Bobka, bez jehož zpěvu už si neumím tuto sérii ani představit. Těžko to mohlo být lepší, byly to úžasné chvíle strávené s Woodym, Buzzem, panem Brambůrkem a dalšími hrdiny, a já uděluji nejvyšší možné hodnocení, protože tento díl si ho rozhodně zaslouží. (06.05.2011)

Technicky je Toy Story brilantní. Co se práce s emocemi týče, nemá Pixar konkurenci. Způsob, jakým dokáže DĚSIT skrze věci na první pohled roztomilé je až zarážející a skutečně strašidelný. Je dojemné, jakým způsobem se tvůrci dokázali po patnácti letech vrátit tam, kde začínali. Co je to ale platné, když příběh stojí za starou bačkoru a bez zjevné logické návaznosti je jen poskládan z různých scének, z nichž některé jsou brilantní a mají svoje místo (retrospektiva růžového medvěda), jiné jsou velmi zábavné, ale v příběhu nemají co dělat (Ken ukazuje Barbie svůj šatník). Výsledkem je prazvláštní paradox, kdy jsem odcházel z kina dojat, rozněžněn a naplněn a přitom zklamán a lehce naštván... A doteď jsem se nedokázal rozhodnout, které dojmy ve mě převládají... (06.08.2010)

Do mých očekávání se třetí Příběh hraček strefil tak napůl. Asi jsem to čekal trochu odvázanější a samotný ‚Prison break‘ považuji za těžce promarněnou šanci. Těch pár mrkání na odrostlejšího diváka mě nechávalo docela v klidu, takže jsem dlouze přes hodinu obdivoval spíš to, jak ten svět v HD dobře vypadá. Pak se hračky chytily za ruce a já dostal emocionální pálku, ze které mi šly slzy do očí, aby to vydrželo až do závěrečného posezení na trávníku. Ale v poměru stopáže se mi to zdá docela málo. (22.10.2010)

Kdepak asi skončily moje hračky z dětství? Loni jsem se rozloučil s jednou z posledních, medvědem, kterého jsem dostal cca před 40 lety. Byl už notně vypelichaný a poškubaný. Zvěčnil jsem si jej foťákem na památku a pak... jsem ho opustil. Vlastně až do tohoto filmu jsem si to ani nijak neuvědomoval, ale teď si říkám: Neublížil jsem mu? Ty auta na dálkové ovládání, co mi leží ve sklepě prostě musím znovu zprovoznit a dám je na hraní svým klukům. A budu hlídat, aby s nimi zacházeli s respektem. (Ano, není to přímo komentář k filmu, ale spíše komentář k mým pocitům po jeho shlédnutí. Už holt stárnu a měkkosrdcatím. :-( ) (20.03.2012)