Trhák

Zaražený pilote, oroduj za nás. Tučného hadice, oroduj za nás. Náušnice v Kornově uchu, oroduj za nás. Jiráskové můstku, oroduj za nás. Svěrákův stane, oroduj za nás. Čepkovy košile, orodujte za nás. Blembáku na Čepkově hlavě, když za zpěvu „Pěkně se zelená ta česká krajina“ stíhá Smoljaka, oroduj za nás. Kolo původně neplánované listonošky, které jsi bylo preexistenčně vyvoleno už při castingu, oroduj za nás. Malto nevybraného Hrušínského, oroduj za nás. Melancholie Slováka Kukury v posledním záběru po větě „stejně jsme my Češi šikovnej národ“, oroduj za nás. Aristotelés v Prvních maturitikách učí, že substanci nelze vnímat smysly, vidíme jen akcidenty. To už neplatí, protože substanci parodie vnímat lze a je to Trhák. Naopak se potvrzuje Platónův náhled, že jsoucí je to, co je samo se sebou totožné. Protože substance Trhák je sama se sebou totožná: sám sobě parodií. Tato sebetotožnost je ovšem dána svou bytostnou dvousložkovostí: na jedné straně autoři Svěrák se Smoljakem jevící jakoby sami sebe, ani točí přiblblý film-šou, na druhé straně režisér Podskalský skutečně tuto uslintanou šou točící. Nesmíme si však onu podvojmost v jednotě představovat, jako by k sobě nějak přistupovaly „protiklady“, k čemuž by nás mohlo svést naivní srovnání výjevů „na palce“ s výjevy „ve štábu“. Ne, je to kontinuum: netřeba číst v titulcích tu všezahrnující škálu autorů písní od Uhlíře se Svěrákem až po Karla Vágnera; samotný živý poslech božské „Nech brouka žít“ nebo fenomenální „Když dítě škrtne zápalkou“ („stříkáme na plný hadice“) na jedné straně, kastrátského diskosboru traktoristů na straně druhé a vší té pestrosti mezi tím nám poskytuje názor více než dostatečný; zcela totéž kontinuum se však v zavinuté podobě projevuje v jedné každé písni, v každé scéně, ano v každém záběru i větě (zároveň se zde potvrzuje, že v podstatě jsoucna tkví coincidentio oppositorum, neboť spatřujeme krásu v hnusu a hnus v kráse, neoddělitelně a nerozlišitelně). Toto kontinuum je však jen jedním aspektem sebetotožnosti. Druhý je velmi znepokojivý, neboť naznačuje rozpor už v samotné podstatě jsoucna: je to onen trojúhelník Sváru scénárista Svěrák – režisér Smoljak – produkční Čepek, spojovaný ovšem principem Lásky dramaturgem Mouchou. Jako důkaz, že celý tento výklad není nějakým mým soukromým nálezkem, nýbrž je podložen svatými Písmy, postačí uvést „Jednou já jednou ty vždyť jsme oba z Jednoty maj bejby“. Nevěřícím pak podávám důkaz biologický: „pivečko je boží dar, máme doma televizi a po práci v srdci žár“ – dokáže-li někdo, zda jde o výraz lichocení národu nebo pohrdání národem, sním tento komentář. To se však nestane. Pokud jde o národ, můžeme být hrdi, že v historii celého kosmu teprve druhé zjevení podstaty je zároveň prvním filmem s cimrmanovským námětem – cizinec přináší třaskavý pokrok v hnojení (jmenuje se Jaroslav; Liptákov zaměněn za Lipovec). Cimrmanův génius však skrze Rekonstruktory proniká celým dílem a nutí režiséra Podskalského jako v záchvatu mystického šílenství k velkolepému stvořitelsky sebezničujícímu gestu, jímž aplikuje převratnou metodu metání hnoje dynamitem na živnou půdu umění. Plody jsou nepřeberné. Orgie Československé socialistické televize, při nichž Bambini dr. Kulínského nemohou chybět. Scheißdorf od Prodané nevěsty až po Slunce seno včetně. Nic než národ. Nech brouka žít. (06.03.2012) (méně) (více)