Všichni moji blízcí

Obidva Mináčove dokumenty o Wintonovi som videl pred týmto filmom a urobili na mňa veľký dojem. Neviem prečo som tento film prehliadal, ale že je aj o Wintonovi som sa dozvedel len nedávno. Veľká škoda, že sa film jemu a jeho neoceniteľnému dobrému skutku venuje len okrajovo a až v poslednej tretine filmu. Záver je dojímavý, ale problém vidím v trochu chladnej a rozvláčnej prvej tretine. Keď sa zoznámite s postavami, začína to byť zaujímavé. Okrem záveru by som rád vyzdvihol scénu, kde J. Bartoška žiada o ruku svojej milej. Odpoveď akú dostal od jej otca (F. Nemec) možno bola krutá, ale bohužiaľ úplne pravdivá. Veľký potenciál som videl v roli M. Labudu, škoda, že sa viac nepritlačilo. Napriek tomu spokojnosť. 70%. (16.06.2013)

Během dlouhé expozice obsahující i etnické obřady a slavnosti se několikrát protne hranice té chvíle, kdy je nutno říct, že dobře už bylo.. Matej Mináč, specialista na Nicholase Wintona, přináší mezinárodní ambice, silné scény (děti zpívající nacistický marš), citlivost, lidskost i emotivní vyústění, čili atributy, které ve snímcích z období, kdy se bůh choval jako pěkný antisemita, málokdy chybějí.. (05.08.2015)

V první polovině překrásná podívaná, v polovině druhé dojemně zpracované jedno z nejsilnějších témat historie. Ve filmu se sešla neuvěřitelná plejáda herců a hereček, takový herecký koncert v českém filmu aby jeden pohledal. Nenapadá mě, co bych vytkl, i hudba dokonale podkreslovala dějovou linku. Upřímně doznávám, že mě snímek dojal. A to především závěrečnou pasáží sestříhanou z původních záběrů s Nicholasem Wintonem. Především tento pán si zaslouží pět hvězdiček. (20.12.2009)

Výborně promyšlený příběh Matěje Mináče a Jiřího Hubače, jehož kouzlo se zfilmováním rozhodně neztratilo. Silné osudy opravdových lidí v komplikovaných životních situacích a 'skromný hrdina' Nicolas Winton opravdu chytnou za srdce. Takových filmů je málo a je dobré si připomenout osudy mnohých lidí i ohromující činy velkých zachránců. Pět hvězdiček za těch (minimálně) pět slz, co mi tekly na konci filmu - a to se nestává tak často... (22.12.2009)

Využití dokumentárních záběrů v hraném filmu zpravidla nefunguje. Jen ojediněle se podaří režisérovi rozehrát mezi dvěma (či více) výpověďmi skutečný dialog. Častěji snímek poníží na ilustraci nějaké teze, ideologie, nebo vše vyzní jen tak, že svůj tvůrčí výpad ospravedlňuje tou či onou historickou pravdou. Anebo tímto krokem vyprávění periodizuje nebo zasazuje do konkrétního času. I v tomto filmu naneštěstí režisér selhává. Oč je zde toto selhání zbytečnější, o to je i trestuhodnější, neboť umenšuje, ba bagatelizuje účin skvělých hereckých výkonů. Právě zde vnímavě propracovanou skladbu silných etud ze života velké rodiny ony dokumentární, resp. archivní záběry snižují na pouhý učebnicový příklad, který se nadto vztahuje především k tomu, o kom se téměř vůbec nevypráví. Podobných příběhů byly statisíce, vlastně několik milionů, a filmař, který by je chtěl prostředkovat hraným snímkem, by se neměl upnout k sledu drobných banalit, pozvolna zasahovaných mezinárodními událostmi, ale vyjádřit to, jak se pádem jediného bezbranného člověka zhroutí celý svět, protože tak tomu bylo a tak tomu je…, tedy znázornit onen intimní příběh perspektivou zasaženého celku. To, že se v závěru divák neubrání slzám, neznamená, že svůj úkol režisér splnil, ale jen to, že postavy byly tak živě ztvárněny, že si je zamiloval. (13.04.2019)