Útěk do divočiny

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)

Ve filmařské rovině nadprůměrné, v emocionální rovině strhující. Za velkolepým putováním se skrývá citlivá lyrická hříčka s hlubokým niterním přesahem, která nepromlouvá jen k určité věkové kategorii, ale k člověku jako takovému - pravděpodobně každý si z toho odnese daleko víc než platí na hranici bežného filmového zážitku. Hirsch shazuje ze svých beder frackovské přívlastky a škatulky a nabízí osobitý rozklad osobnosti oscarových rozměrů. Neskutečně silný zážitek, kterému tleskám a vždy tleskat budu. (04.04.2008)

Kdo by alespoň jednou nesnil o útěku do divočiny - daleko od pokrytectví lidské společnosti, od nekonečného pinožení se za kariérou jako falešným štěstím... Prosté splynutí s přírodou, plnění základních životních potřeb na samotné hranici existence - v těch prchavých okamžicích se Christopher McCandless cítil skutečně naživu. Jakou cenu má splněný sen? Myslím, že kdyby měl znovu na výběr, podnikl by svoje "Great Alaska Adventure" znovu. Než dlouhý prázdný život, raději několik skutečných okamžiků... *** I read somewhere... how important it is in life not necessarily to be strong... but to feel strong.*** I'm going to paraphrase Thoreau here... rather than love, than money, than faith, than fame, than fairness... give me truth.*** (30.05.2008)

Pokud jeden z účelů filmu může být poskytnout divákovi to, co by sám nemohl zažít, pak Into the Wild boduje na celé čáře. Sean Penn určitě dobře věděl, že třebaže vzdát se všeho a utéct pryč je z materialistického hlediska to nejjednodušší, tak dnešní lidé, mající své odpovědnosti, si tento "luxus" prostě dovolit nemohou. Útěk do divočiny však tuto touhu, která občas dolehne snad na každého, dokonale kompenzuje a umožní každému člověku v dnešním hektickém světě aspoň na 148 minut do té divočiny utéct. Přesvědčivý Emile Hirsch, výborná kamera a nádherné přírodní scenerie - to je jen základ, více totiž oceňuji, že příběh nesklouzává k lacinosti a předvídatelnosti ani v kritických momentech. 8/10 (01.08.2008)

Naprosto boží film snad ve všech možných a i nemožných detailech. Vždyť kolikrát kdo nad svým životem přemýšlel a uvažoval utéct do přírody a žít naprosto nekonzumně jak v nějaké zavařené sklenici. Tenhle film je o klukovi, který do toho šel na plno a otevřel tak dveře i dalším lidem. Sean Penn byl do té doby pro mě především výborný, ale trošku zvláštní herec. Teď musím říct, že je i geniální filmař, protože co s herci udělal, to se nedá ani popsat. Ze všech jsem cítil ty emoce a hudba tomu také opravdu šíleně moc dodávala. Konečně po dlouhé době film, kde mi ta délka nebyla na obtíž, spíš naopak. Líbilo se mi, že i když by film mohl být prakticky bez dialogů, pořád se v něm něco děje a pořád se v něm najdou různí lidé a různé postavičky, se kterými se ten kluk, co se vydal do přírody, setkává. Film, který ve mně vyvolal tolik radostných, smutných, pozitivních, ale i negativních emocí, jako hodně dlouho žádný jiný. (04.01.2013)