Chacun son cinéma

Tyto filmové antologie s krátkými příspěvky v podání řady režisérů hodně rád sleduji, ačkoliv jsem už déle žádnou neviděl, a Každému jeho kino je snad tím nejlepším a nejnabitějším, co jsem v rámci těchto počinů viděl, v mých očích i mírně překonává též hodně zajímavých Dalších deset minut o dvou dílech. 33 režisérů natočilo cca 3-minutový snímeček libovolného žánru na téma KINO a já si je začal osobitně komentovat vždycky po sérii 5ti až 6ti segmentů. Takže... Depardon: Pěkné statické záběry přírodního kina v Indii se mi svou atmosférou a prostředím líbily. Jako úvod, byť bez další hodnoty, může být (3*). Kitano: Až na poslední záběr odchodu přes trávu a vtípek, že Beat Takeshi se kromě sálu objeví i u promítačky, bohužel trochu o ničem (3*). Angelopoulos: Nostalgický monolog v podání Jeanne Moreau, se zjevem Mastroianniho coby přízraku legendy, měl atmosféru, ale žel i příliš sentimentální nádech (3*). Končalovskij: Absurdní nic o ničem, tedy pardon, o jedné souloži... Sdělení chápu, jen mi zároveň přijde mimo, žeby měl Felliniho film v klubovém kině ve velkoměstě nulovou návštěvnost (1*). Moretti: Hmm, takže další sebeprezentace, to se dalo čekat, tentokrát mini-one man show na téma kino zážitků. Morettiho sebestřednost pro mě gradovaně dosahovala iritujícího rozměru i během pouhých tří minut (2*). Chou: Okouzlující retro pohled na bohatě zalidněný prostor před kinem v minulosti vystřídává uvnitř barevný záběr ze současnosti. Obdobné poselství, stavějící zde na plynutí času s chátráním dříve oblíbeného místa/budovy, ke mně tady dorazilo značně víc než u Končalovského (4*). Dardennovi: Bloudění a nalezení citu v temnotě promítací sály... Krásné a emotivní (5*). Lynch: Wau! Já toho Lynche prostě zbožňuji, jak mě dokáže atmosférou pohltit do jiné dimenze vnitřní říše ve jménu surreálních podivností, snů a záhad a tohle v sobě mělo přímo silné záblesky atmosféry Inland Empire – úžasný „bonus“ s nožnicema místo králiků (5*). Iñárritu: Silná emoční katarze od sálu v závěru filmu až po spojení citů mezi partnery po východu z kina, vše v jednom plynulém záběru. Pěkné, ač dostalo mě to míň oproti Dardennům (4*). Yimou: Nádherně hravé kino pro děti a mládež, ve třech minutách i se svižnými davovými scénami a bohatou stínohrou (5*). Gitai: Vtažení do jiné dimenze, jakou oproti té Lynchově zatím neznám. Malá nekonveční duchařina nejen s úderným závěrem, ale i experimentálními prvky v podobě vrstvení několika záběrových expozic i zvukových projevů (4*). Campion: Zatím nejvtipnější segment s divnými i hravými gagy a roztomile naivními triky (4*). Egoyan: Hodně se mi líbí nápad na segment v podobě SMS-kování mezi několika diváky v několika kinech na různých filmech – hodně se mi nelíbí ovšem samotné vytahování mobilu v kině během nejlepšího Godardova filmu! (4*). Kaurismäki: S mistrovými filmy mám někdy ten problém, že mé zalíbení v jeho specifické komorní a málomluvné atmosféře s divnými postavami vydrží málokdy po celou dobu, ale tyto 3 minuty jsem si vychutnal dost (4*). Assayas: Příjemně sledovatelný romantický segment, jen zároveň pro mě ničím výraznější (3*). Šahín: Spojení dvou, téměř 50 let od sebe vzdálených časových linií na jednom místě, kombinace hraného filmu s archivními záznamy v černobílé i barvě, pocta festivalu v Canes i krátký bonus k režisérově autobiografické tetralogii Alexandrie... co ještě mohl Šahín stihnout za 3 minuty víc? Nečekanou zmínku o českém(!) filmu (4*). Tsai: Zpočátku mírně vlažné vyprávění snu o rodičích proplulo do posléze sílící tajemné atmosféry, jež se brzy kouzelně rozplynula za zpěvu Grace Changové (4*). von Trier: Hmm, von Trier sedí v kině na svém vlastním filmu, začne vést u toho otravný dialog s filmovým kritikem a já si po celou dobu říkal „no a co má být?“... a na závěr to přišlo, ty vole... ty vole, von ten Trier je vážně ukrutný cynik, co se dokáže projevit jako totální režisérský Antikrist, který navrch jako Jack staví dům, ale já mu to vysoké hodnocení přes ten šokující nátřesk dopřeji, protože tady aspoň projevil smysl pro černý humor a také, že tohle rozhodně nevymažu z paměti :D (4*). Ruiz: Zvláštní změť vzpomínek, která mě na jedné straně oslovila více pěknými útržky v dialozích, potěšila Michaelem Lonsdalem a zaujala i jakýmisi indiánskými filmy na plátně, ale výraznou symboliku barevných motýlů jsem tu moc nepobral, stejně jako náhlý přechod z francouzštiny do angličtiny a celkový můj dojem je... nevyrovnaně divný (3*). Lelouch: Tradiční Lelouch, který na pozadí romantického příběhu proplouvá kulturními, politickými i osobními dějinami, využívá k tomu jemný vtip, hrstku odkazů a současně vzdává hold vybrané osobnosti, zde Fredu Asteirovi. Tradiční Lelouch, kterého miluji (5*). Van Sant: Gus Van Sant, WTF??? Nápad včetně pointy je hezký, ačkoliv nijak objevný, ale to pseudoartové provedení plné divné koncepce záběrů dosti těžkopádné (1*). Polanski: Jaj bože, hulvátský humor v doprovodu promítání erotického filmu, ale musím uznat, že s dobrou pointou (3*). Cimino: Takové „nevím jak, nevím proč“ (se vzala na pódiu před plátnem v kině jakási latino kapela se zpěvačkou v režii jakéhosi italského týpka), ale zároveň má to úžasný temperament, rytmus a neobyčejný hudební zážitek v nečekanou chvíli (4*). Cronenberg je nejnápaditějším z „úchylných“ režisérů, co znám a tady si svůj status urputně potvrdil, aby mě během ostře sledovaného, drásavě napínavého a zároveň absurdního procesu zásadní sebevraždy nejdřív totálně posadil do křesla a když už mě nemohl přitisnout víc a hloub, postupně mi stále víc začal otevírat pusu směrem k totálnímu údivu... Jen si po tomhle kraťasu říkám: Škoda, že si „Króňa“ dosud nikdy nezahrál hlavní roli i v nějakém svém celovečeráku (5*). Wong: I přes hezky svítící červenou pro mě nicneříkající směs divně koncipovaných detailních záběrů, kterou zachraňuje jen atmosféra dotvářená hudebním motivem (2*). Kiarostami: Zařazená ukázka, variace nebo snad teprve předvoj mnou nikdy neviděného režisérova experimentu Šírin? Každopádně zklamání, neboť tady jsem rukopis svého oblíbeného tvůrce nejen nepoznával, ale hlavně bych od Kiarostamiho čekal něco jiného, než sestřih slzících žen u melodramatu, kdy se můj pocit i přes jistou humanitně (socio, psycho) vědní hodnotu blížil až k citovému vydírání (2*). August: Danská komedie ve třech minutách, se skvělým Frankem Hvamem (4*). Suleiman: Zvláštní protržení hranic se vzájemným propojením dění v několika prostorech včetně filmového plátna, divadelního jeviště a několika vrstev zákulisí... mě hodně bavilo i přesto, že jsem tuhle podivnou událost úplně nepobral (4*). de Oliveira: Většina žijících lidí by v 99 letech byla ráda, pokud by dokázala vstát z postele, režisérský veterán z Portugalska však ještě zdaleka neřekl své poslední slovo a pořád natáčí... Jeho výtvor má nápad, vtip, pokus o styl i Michela Piccoliho, je to krátká politická anekdota a díky celkově pozitivnímu dojmu dokážu s mrknutím oka prominout i váznoucí styl statických záběrů a rozsáhlých mezititulků v líném tempu, přestože si dokážu představit svižnější zpracování a naopak si nedokážu představit, nakolik můžou de Oliveirovi v tomto věku fungovat i jím pořád točené celovečeráky (4*). Salles: Mystifikační rozhovor dvou chlápků o filmových zážitcích z Cannes pojatý jako pouliční muzikál s bubny? Wau, tohle je segment, kde snad nejvíc smekám před kreativním nápadem i provedením a raduji se z malého zážitku, přestože jde o atrakci s nápadem více hudebním (+ textařským a scénickým), z pohledu dnešní doby až trochu „youtuberským“, než filmovým (5*). Wenders: To byl vážně Wenders? Tipoval bych (vzhledem k prostředí i stylu) spíše nějakého afrického režiséra z řady, který se snaží o art, dokáže vytvořit vizuálně moc pěkné záběry, ale nedokáže podat sdělení jinak, než sérií záběrů, kde změna z barevného vizuálu na černobílý slouží ryze na efekt a kde dovysvětlení přijde až díky psanému textu v závěru (3*). Chen: Druhý počin pro děti a mládež v této antologii, opět moc hezký, tentokrát ve stylu hravé němé grotesky, s nečekanou, náladově odlišnou pointou v závěru (5*). Loach: Skvělá sociální mini sonda, kde mi s přibývajícími vteřinami neustále stoupají nervy, stejně jako pánovi v řadě za hlavním protagonistou, a kde vnímám ve finále i trefný meziřádkový humor, který mě nerozesmívá, ale netradičně vykouzlí jistý drobný úsměv až při zpětné vzpomínce na viděné (4*). EPILOG: Místo hodnocení zdejšího anonymního epilogu jen napíšu, že kdybych se teď coby filmový divák a zdejší komentující plně rozhodl pro svou „labutí píseň“ (hmm, žebych...? :o), nedokážu si teď představit lepší a velkolepější výběr snímku pro takovou příležitost, než tenhle... a klidně bych si k těmto celým dvěma hodinám s radostí přidal i třetí ve společnosti dalších zajímavých režisérů. // Skvělé až mimořádné segmenty pro mě dominovaly, i ty ohodnocené za 3* mě vždycky něčím upoutaly a zbytek se vzhledem ke krátké stopáži většinou dal snést. Taky mě bavilo, že většinou jsme se jméno režiséra dověděli až na konci segmentu, takže jsem mnohdy netušil, na čí výtvor koukám a zároveň jsem mohl (někdy i úspěšně) hádat, který režisér právě sledovaný kousek točil. Moje TOP 5: Cronenberg, Lelouch, Yimou, Salles, Lynch. [80%] (30.08.2024) (méně) (více)