Pětkrát

Další pěkný maloasijský film o dospívání. Lyricky podaný oidipovský komplex pokrevních bratří Ömera a Yakupa. Film na mě působí jako bezděčná série vzpomínek na události z mládí propojené přirozenou amnézií (aranžované portréty spících či mrtvých dětí polozakrytých krajinotvornými prvky). Podobný smysl zprostředkovává i použitá hudba (Arvo Pärt: Te Deum Laudamus. Zatímco u nás se dělí denní cyklus do částí podle stravovacích zvyklostí, v islámském světě je to pět azanů, které dávají dohromady jeden den - celé mládí. (22.05.2019)

Co že znamenají ony scény s dětmi pokojně spícími uprostřed přírody? Ať už byl režisérův úmysl jakýkoli, jde o vůbec nejsilnější obrazy, jaké Beş Vakit nabízí - lze je číst jako symbol pokojného splynutí s přírodou a jejím rytmem, odevzdání se osudu, či prostou zkratku pro plynutí času, ale je v nich zároveň něco velmi znepokojivého - děti ležící v divoké krajině částečně překryté listím či mechem totiž vypadají jako mrtvé, zapomenuté a odhozené. A je to právě tato významová dualita, jenž je hlavním znakem celého filmu. Život na vesnici je v Erdemových očích plný poetické duchovnosti i tvrdosti sociálních poměrů. A odehrává se zásadně v cyklech - ať už je řeč o střídání ročních období, vyrůstání nových generací k obrazu těch předešlých, či o pěti muslimských modlitbách rozdělujících den, které daly snímku jméno. (25.06.2012)

Před dvěma lety jsme s Billyadorem byli na Medu, ale nenechali jsme se odradit a dali jsem tureckému filmu ještě jednu šanci. Přísahám, že to bylo naposledy... Obrázky z přírody byly super, ale ve chvíli, kdy na konci filmu zjistíte, že vám stále nikdo nevysvětlil motivaci činů hlavního hrdiny, je něco špatně. Film by podle mě prostě neměl postavám jen vkročit do života, zaznamenat je a zase tiše zmizet... 30/6 47th IFFKV (03.07.2012)

Ponurá atmosféra a dramatická hudba. Hudební podkres svou dramatičností tak agresivní, že mi dokonale zničil zamýšlený(?) poetický zážitek z filmu. Ve chvílích, kdy by divák rád rozjímal nad daným záběrem a chvilkou v poklidu, hraje hudba jak z gotického hororu. Tak nevhodně zvolenou hudbu do filmu jsem snad ještě neslyšel. Sladění a návaznost jednotlivých scén na mě vůbec nefungovala, motivace postav jsem nechápal a vůbec jsem se nedokázal zorientovat v tom, co mi pan Erdem chce vlastně říci. Tímto filmem jsem zcela přecenil své intelektuální možnosti. Rozplývat se nad kamerou jako mnozí ostatní nebudu, když máte materiál (čímž turecká krajina rozhodně je) musel byste být zatraceně špatným filmařem, abyste podobně poutavé záběry nevytvořil. Spící děti? Nechápu. (10.10.2015)

Viac ako film mi to pripomínalo nejaký pseudodokument - pohľad na život jednej malej dedinky v horách mimo civilizácie, kde žije niekoľko desiatok rodín, ktoré sú odkázané len sami na seba a na svoju vzájomnú pomoc. Nejaká epická dejová línia sa v tom síce skrývala, ale zostávala skôr v racionálnej rovine premýšľania o Láske a nenávisti k vlastnej rodine. Škoda, že dej nebol výraznejší, keďže myšlienka toho filmu mala celkom veľký potenciál. Ale čo nebolo vystihnuté v epickosti filmu, to bolo aspoň čiastočne nahradené dokonalosťou kamery a záberov na prostredie tureckého vidieku. Ale aj tak mi je dosť ľúto, keď potenciál zostane takto nenaplnený... Takže preto len 2* (19.07.2013)