Control

Control nijak zvláť nevybočuje z řady dalších hudebních/životopisných filmů, ale ten komorní přístup, s jakým Corbijn uchopil Curtisův život, byl rozhodně správným krokem. Riley vyzařuje tolik charismatu, že by to při delší stopáži mohlo zabíjet a jeho výkon filmu vévodí. Úplně nevím, co si mám myslet o vykreslení zpěvákovy osobnosti, protože jsem na konci filmu zůstala stejně zmatená, jako byl on. Možná to bylo záměrem, netuším. Celkový dojem by nabral jasnější obrysy, kdyby režisér ubral pár scén. A i když mě Joy Division nijak extra neberou, Control pro mě byl zajímavou sondou do života jedné ztrápené duše. (14.08.2011)

Dobře natočený snímek, skvělý výkon hlavního představitele (a všech herců, kteří opravdu hráli skladby Joy Division), slaboučký příběh (realita je realita, já vím...) Velké zklamání. 7/10 PS: souhlasím také s názorem JohhnyhoD, že je v Control až moc všelijakých klišoidních scén, které už jsme viděli desettisíckrát v jiných biografických filmech - to opravdu nemuselo být... PS: po dvou týdnech se vracím, abych zvýšil hodnocení, tento film mě minimálně přiměl oprášit Joy Division a přijít jim na chuť (na poprvé jsem jim na chuť nepřišel) - a za hlavního představitele si to těch 8/10 zaslouží, škoda těch klišé, škoda (16.05.2008)

Na dnešek jsem si umanul, že zůstanu doma, pustím si nějaké bezva horrory a budu se u toho hezky bát, nebo alespoň strach předstírat. Jenže, jenže nakonec jsem sáhl po něčem úplně jiném, po filmu CONTROL. Tenhle film je ovšem také svým způsobem strašidelný, smutný, mrazivý…hlavně když víte, co přibližně vás čeká. A jste-li fanoušky britské postpunkové skupiny JOY DIVISION, pak samozřejmě víte…a to já jsem. Smutná britská skupina, smutnější už jsou snad jen SWANS, působila krátce, nahrála dvě alba, a přesto se stala jednou z nejvýznamnějších kapel 80.let minulého století…a troufám si tvrdit, že moderní hudby vůbec. CONTROL natočil holandský fotograf a režisér videoklipů / např. U2 nebo Depech Mode/ ANTON CORBIJN a toto jest jeho debut. Film popisuje nejen osudy skupiny, ale především jejího charismatického zpěváka – IANA CURTISE. A musím říci, že jeho představitel – SAM RILEY – je opravdu skvělý. Chvílemi má člověk pocit, že sleduje skutečného CURTISE…. Osud člověka, kterého život vysál do poslední kapky. Přerod úspěšného zpěváka v trosku, jemuž se zbortil svět, rodina se rozpadla, nikdo mu nerozumí. Epileptické záchvaty ho stále častěji vrhají do náručí nočních můr. Smutek a beznaděj se vkrádá do jeho zoufalých očí, texty písní vypovídají o nezměrné bolesti, která se vpíjí do jeho duše a rve ji na cáry. A vy jen sledujete, a buď tušíte, nebo jako já víte, že tohle nedopadne dobře… V pouhých 23 letech se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa…světa, který ho odvrhnul, odcizil se mu, zatratil ho…v jeho představách. Otravu prášky přežil, ale když se mu později okolo krku omotala smyčka provazu, bylo rozhodnuto. Vše se odehrálo tak rychle – láhev alkoholu, depresivní film Stroszek v TV o společenském vyděděnci, záchvat a definitivní rozhodnutí – a přece IAN CURTIS celou svou bytostí k nezvratnému konci delší dobu směřoval. Černobílý obraz a fotografické vidění dává filmu, ve spojení s hudbou, onu atmosféru beznaděje a zoufalství. Radostné davy šílící pod pódiem jakoby neměly tušení, v jakém duševním rozpoložení se zpěvák nachází…a pomalé mrazení se stupňuje až k očekávané jistotě. To když jeho žena vstoupí do domu, který divák pozoruje z ulice, a po snad nekonečné chvíli ticha vydá ze sebe nelidský řev, řev hrůzy a ochromení, lásky a nenávisti, nekonečné, nekonečné bolesti. Malý lístek po sobě zanechal, napsal jej těsně před smrtí: Je to to jediné, co momentálně považuji za správné… Druhá deska vychází až po CURTISOVĚ smrti. Těsně po jejím natočení spáchal sebevraždu. Jmenuje se CLOSER a je skutečným hudebním milníkem. Není to punk tak, jak ho známe. Bývá označována jako cold wawe……chladná, tajemná, skličující, a přeci krásná. Na obalu je sousoší Máří Magdaleny plačící nad mrtvým Kristem…. No, půjdu si pustit nějaký ten horror, protože po tomhle filmu bych jen tak neusnul. (05.08.2010)

Řeknu na začátek dvě nejpodstatnější věci a to výtečná hudba a Sam Riley. I když jsem teda určitě o skupině Joy Division něco slyšel, tak post-punk, nebo jak se přesně jmenuje tenhle hudební styl, jsem nikdy neposlouchal. Ale hned od poslechu první písničky, kterých je ve filmu opravdu hodně se mně tahle hudba dostala celkem pod kůži a nějak nechce ven...Nevím, jestli přesně takhle zněla skupina v originále, ale pokud ano, musel to být opravdu hudební zážitek. Je opravdu velmi jednoduchá, ale přitom melodická a nádherná. No a Sam Riley tomu všemu nasadil korunu svým ztvárněním Iana Curtise. Jeho nálady, pocity, vystoupení při koncertech, jeho psychické problémy ztvárnil dokonale a vůbec bych se nedivil, kdyby za svůj výkon dostal nějakou cenu. Jinak bych tenhle film rozhodně neocenil plným počtem, možná to není úplně čistá pětka, ale tenhle snímek se mně včera naprosto trefil do mojí filmové nálady a opravdu se mně moc líbil. No a Samatha Morton jako jeho filmová manželka, tam teda maskéři odvedli obrovský kus práce, vypadá opravdu o 10 let mladší. (03.09.2014)

Predpokladám, že komentár k tomuto filmu môžu napísať aj tí, ktorí neboli, nie sú a nebudú fanúšikmi skupiny Joy Division a boli uvedení do omylu 83 % úspešnosťou filmu. Keď pominiem hudobnú stránku filmu ostane mi rozvláčny, nepríťažlivý opis záverečného úseku života mladého hudobníka, ktorý okrem obvyklých problémov samého so sebou a okolitým svetom trpí epilepsiou a nevidí svetielko na konci tunela. Nemožno sa čudovať mojej nesústredenosti pri sledovaní filmu, pretože som bol príliš zamestnaný bojom s neodbytným usínaním. (10.09.2010)