Control

Bacha, budou spoilery. A budu taky sprostá, mám teď takovou náladu. Vysoce depresivní film, po kterém jsem vymyslela definici génia. Génius je ten, co se oběsí ve 23 letech a zůstane po něm něco dalšího kromě nedokouřené cigarety. Hudba, se kterou film velice zručně pracuje, je hutná jako vzduch a stejně zkurvená. Bolí to, když nedýcháme, a když dýcháme, tak to bolí a bolí tím víc a dýl. Poetická mluva rozeřvaný duše vábí jednu sortu lidí a tu druhou odpuzuje. Zelená a červená mají stejnou barvu, takže jak se kruci pozná, který srdce krvácí. (01.09.2010)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

"Control" klouže po povrchu, ale nejde do hloubky. Nejsem žádný skalní fanoušek Joy Division, ale pár písniček mám od nich ráda a do filmu jsem šla s tím, že o zpěvákově osobním životě téměř nic nevím. Možná proto, že neznám okolnosti, připadalo mi to - jak už tu i bylo zmíněno - hrozně odtažité a chladné. Ian tu působil v první řadě jako nerozhodný sobec, jinak jsem vůbec netušila, co si o něm myslet. Prostě to není dostatečné hluboké, dostatečně silné, citlivější. Každopádně Sam Riley s těma svýma velkýma smutnýma očima byl dokonalý, písničky taky a závěrečná scéna odzbrojující. Ale od tak opěvovaného snímku bych čekala daleko víc než to, že mě smete jen herecký výkon a jedna scéna. Bohužel. (Mimochodem New Order nejsou ani omylem známější než Joy Division!) Confusion in her eyes that says it all. She's lost control.. (10.07.2013)

Dejova linie filmu chronologicky sleduje zivotni obdobi hlavniho hrdiny,zpevaka skupiny Joy Division, Iana Curtise.Silnym clankem je zvukova stopa.Umoznuje prekomponovanym obrazum zachycovat rovnovahu vlastni filmove reci.Temer neme obrazy maji zrejme za ukol vytvorit prostor pro identifikaci s emocnim nastavenim hlavni postavy .Control je okouzlujici hlavne v efektnosti filmoveho vyjadrovani, ale o hodnotach umelce jsem se moc nedozvedel. (22.05.2022)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)